Novozélandská premiérka Jacinda Ardernová se tento týden opět dokázala probojovat do hlavních světových zpráv. V zemi se po několika měsících objevil první případ komunitního přenosu čínské chřipky a reakce Ardernové byla stejná jako při minulých epizodách: „Nevycházejte z domova, omezte pohyb na minimum, nehovořte se sousedy a držte se uvnitř své ‚bubliny‘.“
Nový Zéland tak zůstává jednou z posledních zemí, které se zuby nehty drží strategie „nulový covid“ a snaží se v zárodku zadusit i sebemenší ohniska nákazy. Většina planety už tento přístup vzdala, protože došla k závěru, že zcela vymýtit covid v globalizovaném světě není možné.
Druhým z posledních mohykánů razících heslo „zero covid“ je Austrálie. Právě ona dobře ilustruje limity této strategie. Například po sedmitýdenní letní uzávěře Sydney místní úřady minulý týden drastická opatření opět prodloužily. Ukázalo se, že proti mutaci delta, podstatně nakažlivější než původní koronavirus, lockdowny nezabraly a počet nakažených stále roste.
Co je ale ještě horší, Austrálie i Nový Zéland jako by zároveň v opojení úspěchem strategie „zero covid“ v minulých měsících zaspaly s vakcinací. Prvně zmíněná země má pouze něco přes pětinu kompletně naočkovaných obyvatel, v případě druhé je to jen necelých osmnáct procent.
Ačkoli se ukazuje, že vakcinace není příliš účinná proti samotné nákaze a jejímu šíření, poměrně spolehlivě funguje jako prevence proti těžkým případům, či dokonce úmrtím. Zdá se, že je – společně s přirozeným promořením části populace – jediným nástrojem, jak se postupně vracet do normálního života a učit se s novým koronavirem žít.
Austrálie i Nový Zéland jsou tak v pasti. Promořenost populace je kvůli „nulové“ cestě jen minimální a očkováním je chráněný malý zlomek lidí. Pokud by oba státy změnily strategii a stejně jako Británie nebo Singapur začaly přistupovat ke covidu jako k běžné chřipce, mělo by to nejspíš podobně dramatické dopady, jako tomu bylo loni a letos v zimě jinde ve světě. Tedy přeplněné nemocnice a tisíce obětí.
Je pochopitelné, že se do toho politikům nechce. Je ale otázkou, jak dlouho dokážou stále nespokojenější občany držet na uzdě. A to tím spíš, že i ta nejpřísnější opatření očividně přestávají fungovat jako dosud.
Férovější by bylo přiznat, že dosavadní přístup není dlouhodobým řešením; že zbavit se covidu úplně je nemožné. A že jedině rychlé očkování, a to především u nejohroženějších skupin lidí, může být cestou z nekonečné spirály lockdownů.
