Ariel Šaron: Netanjahu je panikář
Ve chvíli, kdy vznikaly tyto řádky, létaly v Pásmu Gazy rakety izraelské armády a arabského hnutí Hamás. Protože už dávno nikdo neví, kdo má ve střetu pravdu (pokud vůbec nějaká jedna pravda je), obrátila se rubrika Tardis s žádostí o komentář na člověka, který o konfl iktu z první ruky ví zřejmě více než kdokoli jiný na světě – izraelského expremiéra, generála Ariela Šarona.
redaktor
Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.
Kdybyste měl jednou větou říci, co se to v Gaze vlastně teď děje, co byste řekl?
Jsem rád, že společně pracujeme na dosažení míru.
Odkdy se míru dosahuje raketou?
To je jednání v obraně proti silám zla a temnoty, které se mohou přetrhnout, aby zničily civilizaci.
Izrael takto válčí takřka nepřetržitě přes sedmdesát let. Skutečně není možné se nějak s Araby dohodnout?
Osobně si myslím, že v současné době ke stálé dohodě dospět nelze.
Ani za přispění mezinárodních organizací, třeba OSN?
Neřekl bych, že postoj Spojených národů Izraeli zrovna přeje. Členské země OSN nás mnohokrát ostře napadaly, diplomaticky i vojensky.
Jakou roli v tom hraje současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu?
Netanjahua je snadné dostat pod tlak. On zpanikaří a ztratí hlavu. Abyste mohli vést zemi, jako je Izrael, musíte mít hodně rozumu a nervy z oceli. Netanjahu nemá ani jedno.
Když jste byl sám premiérem, měl jste obojí?
Situaci musíte umět nazírat s odstupem. Ta odpovědnost ležela na mně. A chtěl bych zdůraznit, že zdrženlivost je prvkem síly.
Jak jste vnímal snahy o smíření s Araby ze strany jiného vašeho předchůdce, Ehuda Baraka?
Barak neměl a nemá právo vzdát se Jeruzaléma, města, jež izraelský lid dostal do vínku.
Litujete něčeho, co jste za své vojensko-politické kariéry udělal?
V Libanonu jsme uzavřeli dohodu, že nezlikvidujeme Jásira Arafata. V principu mě mrzí, že jsme ho nezlikvidovali.
Nemáte z toho všeho někdy špatné spaní?
Moje osobní bezpečnost nikdy neměla vliv na mě ani na moje plány. A je mi jedno, jestli – až bude potřebná práce vykonána – mě posadíte před norimberský tribunál a pak mě zavřete na doživotí. Klidně mě oběste jako válečného zločince, jestli chcete. Vy totiž nechápete, že špinavá práce sionismu ještě není hotová. Ještě zdaleka ne.
Jak by tedy podle vás vypadal stav, za něhož by se dalo říct, že hotová je?
Řekl bych, že dobrý začátek cesty za řešením je založit palestinský stát v té části Palestiny, která byla vyčleněna z území, o němž bylo v roce 1922 řečeno, že se má stát Izraelem, a jež je dnes Jordánskem.
To ale není pravděpodobné. Existuje nějaký realističtější scénář?
Pokud by se našel seriózní palestinský premiér, který by sto procent svého úsilí vynaložil na ukončení arabského terorismu, pak můžeme mít mír. Obě strany musejí udělat nějaké kroky a nějaké ústupky. Ale pokud bude teror pokračovat, žádný samostatný palestinský stát nebude. Izrael na jeho vznik nepřistoupí, pokud bude teror pokračovat.
Neplyne však z dějin, že takto jednostranně se mezinárodní politika nedá dělat?
Víte, co plyne z dějin? Že každému je jedno, když se vraždí Židé. Tomu nás naučila Osvětim.
Svět vás poznal jako tvrdého válečníka, ale proslul jste nakonec jako mírotvůrce, byť neúspěšný. Jak přišla ta změna?
Sílu, kterou mám, jsem získal zavlažováním citrusových plantáží, oráním vinic, nočním hlídáním melounových polí. Odtud beru tu sílu, díky níž jsem ochotný i dnes dělat pro Izrael špinavou práci, zabít tolik Arabů, kolik je třeba, vyhánět je odevšad a nechat se nenávidět všemi okolo. Ale jsem také starý muž. Potkával jsem se s králi, královnami i prezidenty všude po světě. Viděl jsem všechno. A zbývá mi jediná věc, které chci dosáhnout: pokusit se vyjednat mír.