Ani Trump, ani DeSantis. Černošský senátor z Jižní Karolíny prodává svůj pozitivní příběh

Vždycky jednou začas i v politice zazní hlas nestandardní a neočekávaný, jenž dává přednost rozumu před kmenovou příslušností svého nositele. Obvykle brzy utichne; buď proto, že jej zahluší mašinerie sváru (v americkém kontextu se dere na mysl Mitt Romney), nebo proto, že se pozvolna stane její součástí (Bill Clinton). Letos patří takový hlas Timu Scottovi, černému senátorovi a čerstvému uchazeči o prezidentskou kandidaturu za Republikánskou stranu z Jižní Karolíny.

Když minulý týden Scott oficiálně zahájil volební kampaň, bylo to neobvyklé ze dvou důvodů. Zaprvé mu nescházejí peníze. Již v tu chvíli měl k dispozici nějakých 22 milionů dolarů v hotovosti, které mu zbyly z loňské kandidatury na znovuzvolení do Senátu. Zásluhu na tom má několik velkých sponzorů, k nimž patří třeba Larry Ellison ze softwarové firmy Oracle nebo prominentní finančníci z Wall Street Ken Griffin a Stephen Schwarzman z finančnických firem Citadel, respektive Blackstone.

Příležitosti, ne útlak

Zadruhé je to jeho rychlý vzestup z podmínek, které běžný pozorovatel považuje za velmi nepříznivé. Scott je teprve pátým černošským senátorem své strany (a prvním z Jihu); navíc z Jižní Karolíny, kde nad sídlem státního kongresu ještě nedávno vlála konfederační vlajka. Přičtěte k tomu, že jej tam vychovávala svobodná matka, a dostanete obrázek všeho možného, jen ne dobrého začátku politické (či jakkoli jinak úspěšné) kariéry.

Scottova cesta k ní také nevedla přímočaře. Jak sám říká, na střední škole byl mizerný student, než mu náhoda přihrála mentora – soucitného majitele jeho oblíbené fastfoodové restaurace v Charlestonu. Od něho se „naučil konzervativním hodnotám“, jak později napsal. Buď jak buď, svědčilo mu to. Než v roce 1995 vstoupil do politiky, vedl – těsně po třicítce – pojišťovací společnost a byl spoluvlastníkem realitní kanceláře.

Jeho prvním účinkováním ve veřejném životě bylo křeslo charlestonského radního. Dostal k němu blahopřání od senátora Stroma Thurmonda, jenž v roce 1948 kandidoval na prezidenta coby zastánce rasové segregace a pro levici se stal nadlouho ztělesněním rasismu. Scott vzápětí přijal Thurmondovu nabídku, aby mu pomohl vést kampaň. Jak může Afroameričan pomáhat Thurmondovi, ptaly se ho tehdy newyorské Timesy. „Ten Strom Thurmond, kterého znám, nemá s rasismem nic společného,“ odpověděl Scott a dodal, že ho Thurmond naučil hodnotě služby veřejnosti.

Později, v primárkách voleb do Kongresu, šli proti Scottovi muži velkých jmen: syn jihokarolínského exguvernéra Carroll Campbell III. a Paul Thurmond, syn zmiňovaného senátora. V přímém souboji s Thurmondem získal Scott 68 procent hlasů a v následujícím souboji s demokratickým kandidátem dostal 65 procent hlasů. To ve volebním okrsku, jehož voliči jsou téměř ze tří čtvrtin běloši.

Scott argumentuje, že demokraté se mýlí ohledně strukturálního rasismu ve Spojených státech. Vlastní úspěch udává jako důkaz, že černí Američané již nejsou odstrkováni. „Jsme skutečně zemí příležitostí, nikoli zemí útlaku,“ cituje jej deník The Washington Post.

Poptávka chybí

Loni se na to téma střetl s dalšími dvěma černými senátory, Corym Bookerem z New Jersey a Raphaelem Warnockem z Georgie. „Je těžké popřít pokrok,“ citoval jej měsíčník The Atlantic, „když dva ze tří černošských senátorů pocházejí z jižních států, o nichž říkáte, že utlačují afroamerické hlasy.“

Podobnými názory si Scott vysloužil nálepku optimisty, jež ostře kontrastuje s apokalyptickým tónem Donalda Trumpa a většiny ostatních republikánů. Optimismus je vzácné zboží – i proto, že po něm v Republikánské straně není mnoho poptávky. Scott má podle posledních průzkumů podporu zhruba 1,6 procenta republikánských voličů. „Lidé prostě ještě nevědí, kdo to je,“ řekl o něm serveru Fivethirtyeight.com politolog Seth Masket z University of Denver. „Nevím, že by něco pokazil, ale jména lidí jako (floridský guvernér Ron) DeSantis mají právě teď mnohem lepší zvuk.“