Na velké pohyblivé reklamní tabuli kousek od bratislavské Hlavné stanice můžeme vidět Slovensko v celé jeho kráse volebních hesel: „Vyhraje mafie, anebo lidé?“ (expremiér Matovič a OLANO), „Jen silný stát pomůže lidem“ (jiný expremiér Pellegrini a Hlas – sociální demokracie), „Dost bylo minulosti a chaosu. Zvolme si budoucnost“ (Šimečka a Progresivní Slovensko), „Vládo SR, zavři hranice“ (expremiér Fico a Směr). A další a další. Celkem 25 stran a koalic usiluje o hlasy, které rozhodnou o tom, jestli se Róbert Fico vrátí do barokního bratislavského paláce, kde sídlí úřad slovenské vlády.

Všichni slovenští novináři a analytici se shodnou v tom, že Slovensko čekají jedny z nejdůležitějších voleb za více než třicet let demokracie. Budou to volby mající sílu uvrhnout zemi do marasmu autoritářského vládnutí, salámového omezování svobod a tancování podle toho, jak písknou v Budapešti, a především v Moskvě. Jejich průběh a výsledky budou s napětím sledovat nejen v každém městě a vsi na Slovensku, nýbrž i v Rize, Tallinu, Bruselu, Paříži, Berlíně, ve Washingtonu, v Kyjevě a samozřejmě i v Praze, ve Varšavě a v obou prve zmíněných metropolích. Slovensko po nich buď zůstane pevnou součástí Západu, nebo se stane dalším nevypočitatelným potížistou.

Od levice k mafiánům

Abychom pochopili sílu nadcházejícího okamžiku, musíme se vrátit do roku 1999, kdy svou (ne)skutečnou politickou kariéru začal fenomén slovenské politiky Róbert Fico. Jako vládní poslanec postkomunistické Strany demokratické levice (SDL) tehdy proslul kritikou Dzurindovy vládní koalice, která odstavila od moci původního autoritářského hegemona Vladimíra Mečiara.

Fico už tenkrát pošilhával po nejvyšších funkcích, na něž SDL nemohla pomýšlet. A tak ji opustil a založil si novou formaci s nicneříkajícím názvem Směr, který také zpočátku opravdu nic neznamenal. Fico už tehdy začal lavírovat mezi levicovostí a pragmatismem, národovectvím a eurohujerstvím, Západem a Ruskem a tato záliba ho nikdy neomrzela. Spolu s jeho výřečností totiž rychle nesla své ovoce. Směr obratně manévroval a získával voliče z různých částí společnosti. Najmě však čerpal z postmečiarovských a postkomunistických zdrojů.

Zásadní roli při jeho vzestupu ­ovšem hrála i podpora řady (kontroverzních) podnikatelů, kteří s vidinou mimořádn

ho jackpotu v podobě podílu na privatizaci, na veřejných zakázkách a samozřejmě i při ochraně svého byznysu před případným zájmem orgánů činných v trestním řízení vsadili na Ficův úspěch. Mnozí z nich byli už tehdy napojeni na ruské peníze a/nebo na mafii. Právě toto Ficovo zázemí, které mu pomohlo k trojnásobnému premiérství a v letech 2012 až 2016 i k prakticky ne­omezenému vládnutí, zásadně přispělo ke zhrubnutí poměrů ve slovenském světě podnikání, médií a politiky. Ačkoli je slovenský film s výmluvným názvem Sviňa (2020) z velké části fikcí, důležité momenty z příběhu jeho hlavního „hrdiny“ byly evidentně inspirovány epizodami ze života trojnásobného premiéra Fica.

Poslední kapkou, kterou přetekl pohár trpělivosti s ficovským stylem vládnutí, byla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Stíny podezření se tehdy dotkly bezprostředního Ficova okolí a do pohybu uvedly masové protesty, které premiér nedokázal ustát a musel podat demisi.

Fico Nesmrtelný Pomstychtivý

Ficův pád ale provázely dvě okolnosti, jež se dnes jeví jako fatální.

Předně je to role Petera Pellegriniho. Ficův věrný dlouholetý souputník svého šéfa nejprve vystřídal v čele vlády, následně v čele kandidátky pro volby 2020 a po nich jej vyzval k úplnému odchodu. To se ovšem nejen ve Ficově světě rovná zradě, která se zásadně neodpoušt

Ladislav Mrklas

Druhým problémem je fakt, že vyšetřování Kuciakovy vraždy ani jiných závažných kauz neprokázala přímou vinu nikomu z Ficových blízkých. Stejně neslavně skončilo i loňské obvinění samotného expremiéra, bývalého ministra vnitra Kaliňáka a vysokých policejních důstojníků, včetně policejního prezidenta, z trestných činů založení a zosnování zločinecké skupiny. Fico právě z těchto zdrojů čerpá svou mučednickou aureolu.

Na jejich základě vznikly dva motivy, které teď Fica ženou do boje na život a na smrt. Prvním je neukojitelná touha po pomstě všem, kdo se na něm skutečně či domněle dopustili zrady nebo příkoří. Druhou pak přesvědčení, že bezpečné přežití a beztrestnost lídrovi Směru zajistí jen kontrola vládní politiky, bezpečnostního aparátu a prokuratury. A to nejen na jedno volební období, ale v zásadě doživotně.

Pomoc od Matoviče i Orbána

Dalším důvodem, proč je Fico na koni, bylo tragické vládnutí Matovičovy a Hegerovy nedávno zaniklé koalice. Provázel jej chaos, nezvládnutí pandemie a osobní střety několika excentrických osobností. Do toho všeho přišla masivní inflace a Putinova agrese proti Ukrajině. Důvěra v demokratickou politiku klesla na minimum, zato konspirační sklony Slováků vzrostly na úroveň nejvyšší mezi všemi zeměmi východního křídla EU. Zpočátku z toho těžil hlavně Pellegriniho nový projekt – Hlas–SD. Jeho nevýrazné opoziční aktivity se ale brzy vyčerpaly.

Pár měsíců po začátku války se dostavily první výsledky Ficova nového překabátění v odpůrce války a bojovníka proti úpadkové politice Západu. Jako správný technolog moci se neštítí ničeho. Nechává si radit i pomáhat od Viktora Orbána, což je patrné v tvrdých výpadech vůči miliardáři a filantropu Sorosovi, neziskovým organizacím nebo nezávislým médiím, která o něm píší kriticky. Trnem v oku jsou mu aktivity LGBT+ komunity a další strašáci, které tak rádi vyvolávají všichni autoritáři v čele s Putinem. Zdroje blízké zpravodajským službám dokonce hovoří o tom, že Orbán naschvál vyvolal (a nebránil jí) velkou imigrační vlnu mířící z Maďarska na Slovensko, která Ficovi pomáhá vytvářet zdání, že jedině on je s to ji zastavit.

Ficovy narativy se rychle šíří po slovenské společnosti a – jak vyplývá z výzkumu Institutu pro veřejné otázky (IVO) – konspirační názory voličů Směru si dnes v ničem nezadají s postoji přívrženců extremistických formací. A to včetně názoru na přílišnou moc a vliv Židů ve světě, který už před válkou sdílely dvě třetiny z nich.

Rozhodne volební práh

Podle posledních volebních modelů mají jistotu zastoupení v budoucí Národní radě jen čtyři strany – Směr, Hlas–SD, Progresivní Slovensko (PS) a Republika (REP). Kolem volebního prahu osciluje přinejmenším pět formací: Slovenská národní strana (SNS), Sme rodina, Svoboda a Solidarita (Saska), Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) a koalice OLANO s Křesťanskou unií a Za lidi (dále OLANO).

Různé varianty jejich výsledků zdánlivě otevírají množství koaličních alternativ. Opravdu reálné jsou však jenom dvě. První je návrat Fica k moci, druhou je jeho porážka a konec v opozici. Žádnou jinou alternativu nepřipouští ani sociolog Michal Vašečka z think-tanku Bratislava Policy Institute (BPI), který je přesvědčen, že jakékoli volební vítězství Směru nevyhnutelně povede k návratu Fica, jenž pro to udělá úplně cokoli.

Zamezit mu může jedině volební porážka propojená s mnoha dalšími, málo pravděpodobnými okolnostmi, jež Vašečka takřka vylučuje. A připomíná, že posilování Progresivního Slovenska bude mít za následek nevyhnutelné oslabování ostatních protificovských subjektů, dost možná až pod hranici účasti v parlamentu. Nejvíce jsou ohroženy strany, které s PS přímo soupeří o voliče.

Většina, nebo ústavní většina?

Podle Vašečky je proto hlavní otázkou slovenských voleb to, „zda Směr získá jen většinu, nebo přímo ústavní většinu“. K jedné i druhé možnosti bude potřebovat koaliční partnery, kterých po svém posunu k radikálním pozicím nemá zrovna na rozdávání.

Ladislav Mrklas

Do povolebního holportu s Ficem touží jít jedině tradiční národovci ze SNS, kteří už s ním dříve loajálně vládli. SNS však nemá parlamentní jistotu. Tu naopak má fašizující Republika, vzniklá na troskách Kotlebovy neofašistické Lidové strany Naše Slovensko (LSNS), která by také chtěla do vlády. Toho by se ale Fico rád vystříhal, neboť, jak říká novinář a autor čerstvě vydané knihy Fico – posedlý mocí Peter Bárdy, ani on není blázen a dokáže si představit, co by to znamenalo pro obraz Slovenska. Bárdy i Vašečka zároveň dodávají, že nebude-li zbytí, Fico je připraven prolomit i tuto bariéru.

Pellegriniho klíč

Vašečka také varuje před spoléháním se protificovského tábora na Hlas–SD. Připomíná blízké vztahy hlasistických poslanců k Ficovi, který své bývalé ovečky důvěrně zná a na každou něco ví. To může v situaci, kdy ho její hlas bude dělit od návratu do vlády, lehce využít při lákání k návratu do velké směrovské rodiny, která se postará, a/nebo při vyhrožování, že v opačném případě dojde k úniku informací, které dotyčného zničí.

Novinář Bárdy oproti tomu upozorňuje i na druhou vlastnost vůdce Směru, a tou je jeho obrovský pragmatismus. Podle něj by Fico oželel přímou účast ve vládě, pokud by byl zásadní překážkou jejího vzniku. Fico si je vědom, že „umí získat moc takovým způsobem, že nebude přímo v exekutivě, ale v koaliční radě, která mívá na Slovensku velmi silné postavení, někdy dokonce silnější než samotná vláda“. A jako příklady připomíná lídra polského Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského, respektive postavení samotného Fica po vzniku Pellegriniho kabinetu.

O nic optimističtější než Vašečka není ani politolog a ředitel IVO Grigorij Mesežnikov, podle kterého bude v případě Ficova návratu tak jako tak ohroženo mezinárodní postavení země i některé atributy liberální demokracie. Vašečka, Mesežnikov a do značné míry i Bárdy se shodnou na tom, že slovenská média jsou dnes na takovou situaci daleko připravenější než kdykoli jindy. Mnohá z nich jsou vlastnicky i manažersky v rukou lidí, kteří chtějí svou práci dělat poctivě a bránit otevřenou diskusi. Navíc mají spoustu zkušeností, které jsou k nezaplacení. Také slovenská občanská společnost je podle Mesežnikova i Vašečky silnější a mnohem méně závislá na zahraničních dárcích, než tomu bylo dříve.

Progresivní alternativa

Právě na bázi občanského aktivismu staví hlavní protificovská alternativa. Tou je Progresivní Slovensko v čele se svým předsedou a místopředsedou Evropského parlamentu Michalem Šimečkou. Tuto partaj je podle Vašečky možné tak trochu srovnávat s českými Piráty nebo německými Zelenými. Stejně jako oni je progresivistická a mnozí její členové zastávají levicové názory na stát a ekonomiku. Momentálně však představuje jediné řešení pro ty, kdo nechtějí návrat Fica.

Cestou k zastavení Směru je vítězství PS, po kterém by následovalo pověření od prezidentky Čaputové. Vítězství progresivistů není vyloučené. Od podpory Směru je podle všech posledních modelů dělí jen pár procentních bodů. Jen zázrakem by ale vedle vítězného PS zůstal dostatečný prostor pro to, aby do parlamentu pronikla alespoň tři další uskupení ze čtyřlístku Saska, KDH, Sme rodina, OLANO. A zároveň aby propadla SNS. Teprve pak by opravdu vznikl velký společenský tlak na Pellegriniho Hlas–SD. Bez něj totiž nemůže mít protificovský tábor, dá-li se tedy vůbec o něčem takovém hovořit, nikdy většinu.

Jenže i při takové neuvěřitelné shodě náhod to všechno teprve začíná. Mezi potenciálními partnery totiž panují velké programové a ideové rozdíly v mnoha a mnoha kulturně-morálních, sociálních, ekonomických a zahraničněpolitických tématech, počínaje názory na pomoc Ukrajině a daňový systém a konče postoji k registrovanému partnerství stejnopohlavních párů. Druhou třecí plochou by bezpochyby bylo rozdělení omezeného počtu postů ve vládě a ve vedení Národní rady. Samostatnou kapitolu by ovšem tvořila osobní chemie lídrů, která už rozbila nejednu slovenskou vládu.

Ani hypotetický vznik Šimečkovy většinové vlády a odeslání Fica do opozice by ale rozhodně nepřinesly konečné vítězství demokracie a prozápadního kurzu. Michal Vašečka varuje před tím, že „objednávka silného vůdce je na Slovensku nepoměrně vyšší než v České republice“. Za této situace by případný neúspěch Šimečkovy vlády mohl znamenat definitivní konec slovenského liberálnědemokratického snu.

Slovensko teď čeká dlouhý předvolební týden a data z minulých let jasně ukazují, že teprve teď, v posledních dnech a hodinách, se opravdu rozhodne. Sledovat by to měli i Češi, neboť paralely se přímo nabízejí.