Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Jiní západní zájemci podle něj do aukce nepůjdou, protože vnímají věc jako vysoce citlivou.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Dražší přístroje, sofistikovanější vyšetření a zvyšující se personální náklady. To vše povede k dalšímu tlaku na zdravotní systém, který už ale dnes mele z posledního. Podle respektovaného neurochirurga Davida Netuky je nutné, aby už politici konečně dospěli k zásadnímu řešení. „A to co nejdříve,“ zdůrazňuje lékař.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Moskva trestá Washington za ekonomické sankce tím, že zakázala vývoz ruského obohaceného paliva do Spojených států. Americké jaderné elektrárny ale mají dostatečné zásoby, takže se to zatím na ceně paliva neprojevilo.
Nejlidnatější země světa hraje prim. Určí, jak to se světovým klimatem dopadne
Technooptimisté a zastánci boje za snížení emisí klimatických plynů se domnívají, že ambice Evropské unie stát se do roku 2050 prvním „klimaticky neutrálním kontinentem“ promění EU v průkopníka překypujícího průlomovými inovacemi. Balíček „Fit for 55“ spolu s finančními zdroji z unijního rozpočtu včetně doplňkových NextGen fondů by měl Unii nakopnout. Pesimisté nepopírači tvrdí, že se stane pravý opak a že současné skokové zvýšení cen elektřiny je jen předehrou, která skončí v občanských nepokojích, při nichž se s vaničkou vylije i dítě.
V Praze a okolí všem známý pesimista popírač řekne, že nám to už dávno říkal, ale my jsme jej neposlouchali. Henry Kissinger by asi řekl, že se Evropa vytahuje jako staré kšandy, neboť její reálná schopnost přimět ostatní ke změně je o něco nižší než její podíl na světových emisích klimatických plynů, tedy asi osm procent.
Čína jich produkuje třikrát tolik. Pokud by chtěla splnit prezidentem Si Ťin-pchingem vyhlášený záměr dosáhnout „čisté emisní nuly“ do roku 2060 (tedy o deset let později než EU), pak by musela v příští dekádě uzavřít asi 600 uhelných elektráren s výkonem představujícím ekvivalent přibližně 364 gigawattů, tedy zhruba 340 temelínských bloků (!), a nahradit je bezemisními zdroji.
Si Ťin-pching na nedávném Valném shromáždění OSN ohlásil, že Čína přestane podporovat vývoz uhelné elektroenergetiky do rozvojových zemí (stejně jako předtím Japonsko a Jižní Korea). Export čínských technologií pro uhelné elektrárny bez exportního financování od čínských bank představuje instalovaný výkon 150 gigawattů, tedy asi 150 temelínských bloků. K tomu je potřeba připočíst asi 74 gigawattů elektráren, kde se Čína zapojila i finančně. Podle amerického think-tanku Global Energy Monitor by celkový objem emisí tepelných elektráren ve světě, které byly rozestavěné nebo připravované s čínskou participací, měl dosáhnout 433 milionů tun CO2 ročně.
Velice tedy záleží na tom, kolika projektů se ohlášené ukončení podpory dotkne – podle již zmíněného zdroje by mělo jít o 44 projektů. Druhou dobrou otázkou je, co je nahradí, neboť po elektřině je v rozvojovém světě hlad a Čína má velkou expertizu v hydroenergetice, solárních i větrných elektrárnách. Historicky poptávka po elektřině rostla asi o dva procentní body rychleji, než rostla ekonomika, v Číně samotné nyní zhruba stejným tempem jako HDP.
V Číně úřady nařídily před dvěma týdny zvýšit těžbu uhlí ve Vnitřním Mongolsku a provincii Šan-si o několik stovek milionů tun a zavedly odklady daní pro uhelné elektrárny. Pokud jsem dobře pochopil, byla situace způsobena snahou úřadů o udržení nízkých domácích cen uhlí a elektřiny, které se dostaly do cenových nůžek (uhlí do elektráren je statistická veličina, cena elektřiny pro domácnosti je i v Číně politická záležitost), faktickým zákazem dovozu australského uhlí (trest za to, že australská vláda chtěla vědět, odkud se vzal koronavirus) a záplavami, které vyřadily část těžebních kapacit v provincii Šan-si, jež je z hlediska těžby uhlí nejvýznamnější. Výpadky v dodávkách elektřiny jsou nejhorší za mnoho let a v severní Číně už je hodně chladno. Loňská úroveň těžby uhlí – 3,9 miliardy tun – bude letos zřejmě překonána.
Pozornost věnovaná tomu, co udělá Čína, není znakem nějaké sinofobie. Vyplývá z prostého faktu, že bez ní mají závazky typu Fit for 55 sice ohromný náklad, ale z hlediska příspěvku pro udržení globálního oteplení pod dvěma stupni Celsia, natožpak do 1,5 stupně, zcela marginální efekt. Čína samotná měla vyšší emise než všechny vyspělé země dohromady již v roce 2019. Karbonový účet je pro celou planetu jenom jeden, takže se nedivte. Čína sama doma přidává třikrát tolik kapacity v „uhelné“ elektroenergetice než zbytek světa dohromady a spouští v průměru jednu novou uhelnou elektrárnu týdně. Jasně že nahrazují i ty předpotopní a málo účinné, ale každá nová uhelná elektrárna tady bude ještě čtyřicet, možná padesát let. S Čínou v zádech se proti emisím bojovat dá, ale už jen „benigní laxnost“ (růst absolutního objemu emisí dalších deset let) anuluje celé evropské snažení.
Stres z nedostatečných zásob energetického uhlí pociťují například i v Indii, tedy dalším rozvíjejícím se gigantu. Economic Times of India kupříkladu na svém webu 18. října psaly povzbudivě o tom, že zásoby uhlí na nula dní byly pouze v šestnácti elektrárnách o výkonu 13,5 gigawattu, jednodenní byly v 25 s výkonem 34 gigawattů. Situace se zlepšuje ve smyslu, že těžba uhlí stoupá. V loňském finančním roce (do března 2021) vytěžila státní uhelná společnost Coal India Limited, mimochodem z hlediska objemu největší svého druhu na světě, podle statistik indického ministerstva uhelného průmyslu 596 milionů tun uhlí, celková těžba byla 716 milionů tun. Meziroční nárůst indické těžby od dubna do září 2021 je 24,68 procenta.
Hezké číslo, které se ovšem nehodí do vlny přijímání dekarbonizačních závazků před listopadovou konferencí OSN o klimatu COP 26 ve skotském Glasgow. Indie, Čína a Indonésie totiž ovlivní vývoj emisí v příštích desetiletích násobně víc než celá Evropa s velmi ambiciózním balíčkem Fit for 55 dohromady.
Rozvojové země, které mají relativně levně těžitelné zásoby fosilních paliv včetně uhlí, je pro globální blaho jen tak neodepíší, pokud se nepřesvědčí, že obnovitelné zdroje jsou skutečně levnější i na čistě hotovostní bázi, včetně všech souvisejících přímých nákladů. Slíbit mohou cokoli a rozhodně tím neurazí.
Třeba Indonésie, což je čtvrtý největší emitent klimatických plynů, má přes velmi dobré podmínky pro využití obnovitelných zdrojů podíl solárů a větrných elektráren na výrobě pouhých 0,2 procenta (v roce 2019). Tamní prezident Joko Widodo ohlásil karbonovou neutralitu do roku 2060 (jako Čína). To vypadá nadějně, dokud se někdo nezačne pitvat v dokumentech. Z nich vyplývá, že Indonésie hodlá pálit uhlí, které se bude ještě v padesátých letech tohoto století podílet na energetickém mixu 38 procenty, ale tři čtvrtiny emisí bude zachytávat a skladovat. No tak určitě.
Riziko úniku uhlíku je velmi reálnou hrozbou pro řadu evropských průmyslových odvětví, zejména těch energeticky náročných, ale vyrovnávací uhlíková daň (CBAM) uplatňovaná na špinavé dovozy předpokládá, že máte dostatečnou váhu na to, vynutit si změnu chování dodavatelů. Je tady drobný háček už v samotných mikroekonomických základech daně – kdo ji zaplatí, totiž závisí na tom, jak je daná položka zbytná a zaměnitelná. Když málo, platí spotřebitel v zemi dovozce. Ouvej.
