Prý za to může to zdražení plynu, které zřejmě přišlo z ničeho nic poté, co se svět probral z covidového šlofíku a začal zase vyrábět a spotřebovávat energii, a shodou okolností byla tak tvrdá zima, takže zásobníky jsou prázdné. Ta o Červené karkulce je uvěřitelnější.
Tak k té zimě. Jak nám letos v březnu sdělilo hnutí Greenpeace, průměrná odchylka zimních teplot byla o 1,2 stupně Celsia nad průměrem let 1981 až 2010. Je pravda, že Texas dramaticky mrznul, zatímco Asie zažívala v zimě letní počasí. Vzhledem k teplotám není žádný důvod, proč by měla spotřeba plynu dramaticky růst a vyvolávat astronomické zdražení. A prudké zrychlení ekonomiky? Pořád globálně nejsme na předcovidové úrovni, takže by předcovidové těžební a přepravní kapacity měly bohatě stačit. Nestačí? Proč?
Protože ceny na trhu se neřídí jen momentální tržní rovnováhou, ale dominantně očekáváními. V Hrotu jsme nedávno přinesli článek z The Economist, který rozebírá situaci a upozorňuje, že investice do prospekce, těžby a obnovy zařízení klesly v posledních letech globálně ze 750 miliard dolarů na 350 miliard. Je to dáno tím, že špinaví těžaři jsou nejen pod tlakem klimatických aktivistů a indoktrinované části veřejnosti, ale fakticky se na každém kroku potkávají s problémem bankovního financování. Platí to po celém světě. V Evropě je fosilní průmysl pro banky fakticky mrtvý kvůli tzv. taxonomii, tedy spisku Evropské komise, který neprošel jediným národním parlamentem a který určuje, na jaké investice je možné půjčovat peníze, které jsme si v bankách uložili. Jak moc stoupne, či nestoupne za příštích deset let průměrná teplota, se můžeme dohadovat, to, že produkce fosilních paliv bude klesat, je zcela jasné a dají se na to vsadit docela slušné peníze bez obavy, že proděláte.
Když v této situaci zrovna na vztek nesvítí sluníčko a nefouká vítr do větrníků a roste potřeba fosilních zdrojů, které tento klimatický výkyv musí nějak kompenzovat, je na malér zaděláno. A zvláště v situaci, kdy právě nestabilní zdroje mají v energetické bilanci stále rostoucí podíl a jsou všemožně podporovány, nevrhne se na nákup povolenek jen blázen.
Nemůžete se splést. Pokud poroste podíl obnovitelných zdrojů, poroste i poptávka po vyrovnávacím výkonu, který je ve skutečnosti dosažitelný jen s dalšími povolenkami. Skladování energie v bateriích je ekonomický a ekologický nesmysl a vodík není a ještě dlouho nebude normálně komerčně ve velkém nasaditelnou technologií za akceptovatelné náklady. Radši ani nezkoušejte spočítat, na kolik by vyšla megawatthodina ze solárního parku doplněná odpovídající vyrovnávací kapacitou vodíkové technologie. Účinnost přeměny energie přes vodík je stále někde kolem deseti procent.
Jeví se tudíž zcela nepochybným, že výsledkem taxonomie a systému povolenek bude faktické snižování produkční kapacity klasických zdrojů daleko rychlejší než výstavba něčeho emisně onačejšího. To zcela nevyhnutelně povede k růstu cen všech forem energie a nutnosti udržovat provozuschopnost soustavy dotacemi zbylým uhelným a plynovým elektrárnám, které budou muset dál čoudit, takže se těch emisí fakt nezbavíme.
Sociální náklady budou dramatické. Možná by mohl konečně někdo začít přemýšlet kromě toho, jak bude teplo za padesát let, taky nad tím, jak lidé přežijí příští tři čtyři roky. Abychom se tomu výbuchu pak nedivili. Začít by se dalo tím, že Brusel přestane lhát a přizná, že původ toho zápachu je na jeho vlastní botě.
