Spor o politiku vůči Izraeli vyvolaný článkem ministrů Tomáše Petříčka a Lubomíra Zaorálka a exministra Karla Schwarzenberga neutichá. Česko dosud s propalestinským sborem evropské diplomacie nezpívalo a tradičnímu blízkovýchodnímu spojenci na kontinentu krylo záda. Petříčkův pokus „zařadit se“ do jednotného evropského proudu kritiky Trumpova plánu pro urovnání téměř sedmdesátiletého konfliktu tak vyvolal v Česku značné vlny.
Česko neurčovalo, neurčuje a ani v budoucnu nebude určovat směřování mezinárodní politiky. Případ Izrael je však specifickým momentem, kdy máme určitý vliv, a tak je logické, že bychom měli být slyšet. Ale ne hlasem Petříčka. Tedy pokud stále považujeme vznik Státu Izrael za legitimní a legální.
Zásadním předmětem sporu o Trumpův plán je samozřejmě anexe území, které podle původních plánů mělo patřit samostatné Palestině, a také východního Jeruzaléma, jenž byl pod správou Jordánska.
Kritici Izraele by si ale měli ujasnit, jak vlastně a proč došlo k současné okupaci. Je to totiž důsledek tzv. Šestidenní války. Během ní měl být Izrael v roce 1967 definitivně zničen vojsky arabské koalice vzniklé na základě egyptsko-syrského paktu, k němuž se těsně před konfliktem připojilo i Jordánsko a podporu mu poskytly země jako Irák či Saudská Arábie.
Nejprve začaly drobnější útoky ze Sýrie, načež egyptský prezident Násir, přesvědčený o drtivé převaze své armády, soustředil u izraelských hranic sto tisíc vojáků a tisíc tanků a uzavřel Tiranskou úžinu pro izraelské lodě. To bylo Izraelem považováno za válečný akt a důvod k útoku na egyptské a syrské cíle. Egypt potřeboval vyprovokovat izraelský úder, protože Sovětský svaz jím podmiňoval podporu arabské koalici. Jenže Násir se přepočítal. Izraelci rozhodli válku během šesti dnů a obsadili do té doby egyptskou Gazu, Západní břeh i Východní Jeruzalém, stejně jako Golanské výšiny na severu.
Je tak zřejmé, že okupace je přímým důsledkem dlouhodobého úsilí Palestinců a arabských zemí o zničení Izraele, kterého v tomto případě nelze považovat za agresora. Skuteční agresoři byli válkou potrestání ztrátou území, jehož se od té doby s masivní podporou evropské diplomacie domáhají. Pochopitelně marně. Není nic nelogického ani nespravedlivého, když útočník na svůj útok doplácí.
Když tak Petříček a spol. připodobňují anexi osad na Západním břehu k německé anexi našich Sudet, měli by si to drobet opravit, protože ta situace vypadá spíše jako proměna Východního Pruska v Kaliningradskou oblast a kus dnešního Polska. A právě nám, s naší historickou zkušeností nesluší, když se chceme do evropského proudu takto s nadšením vrhat.
