Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Ruský vpád na Ukrajinu ukázal, že heslo „obchodem k míru a svobodě“ má své limity.
Spolková republika Německo od sedmdesátých let minulého století vyznávala politiku „Wandel durch Handel“, tedy dosahování zahraničněpolitických cílů prostřednictvím obchodní výměny a vůbec čilých ekonomických vztahů. Vycházelo se z přesvědčení, že země, které spolu obchodují a mají vzájemně zainvestováno, přece nepůjdou do konfliktu. Od loňského 24. února je sice zjevné, že přinejmenším v případě Ruska spoléhání na zjemňující vliv kšeftování pateticky nevyšlo, ale není snadné odtrhnout se od zemí, kde máte nainvestováno.
Po pádu Berlínské zdi a komunistických režimů v Evropě se čerstvě sjednocené Německo mohlo plně opřít o léta budované sítě a s přehledem využilo příležitosti: v celém regionu na východ a jihovýchod od svých hranic je většinou investorem číslo jedna, jakož i hlavním obchodním partnerem. Málo se to ví, ale země Visegrádu vzato dohromady by byly pro německé exportéry suverénní jedničkou, ostatně Polsko s Českem odebraly loni devět procent celkového německého exportu, což by znamenalo druhé místo po Spojených státech s 9,9 procenta, daleko před Čínou s 6,8 procenta. Co platí na straně vývozu, platí i pro dovoz ze středoevropských nových členských států. Česko je přitom zemí, která má v obchodu s Německem osmý největší přebytek, loni dosáhl v přepočtu 5,4 miliardy dolarů.
Poté, co Německo zvládlo prvotní náklady spojené se znovusjednocením, vrátilo se k obchodním přebytkům, které velice vzrostly v době, kdy spolu s řadou klíčových obchodních partnerů jako Francie, Nizozemsko, Rakousko, Itálie či Španělsko přistoupilo ke společné měně. Zejména země „jižního křídla“ pravidelně trpěly vyšší inflací než Německo, což před přijetím eura jednou začas „poléčily“ devalvací národní měny, zatímco německá marka se k nemalému zadostiučinění samotných Němců držela své reputace pevné měny.
Problém s rozdílnými mírami inflace nezmizel, pouze jej nebylo možné řešit devalvací. Je to trochu kontraintuitivní, ale reálný efektivní kurz eura, který zohledňuje rozdíly v inflaci mezi obchodními partnery, v zemích „jižního křídla“ zpevňoval, zatímco v Německu zůstával stabilní, případně mírně klesal. Změny v cenových hladinách při existenci společné měny tak způsobily, že obchodní přebytek Německa s těmito zeměmi, ale nejen s nimi, neboť Německo mělo nízkou inflaci i vůči zbytku světa, významně rostl. No a jak se dají recyklovat přebytky? Můžete do zahraničí půjčit nebo si za ně něco koupit, například konkurenční firmu, která je na prodej, nebo použít kapitál k zahraničním investicím na zelené louce.
Podle koncem dubna publikovaného reportu Bundesbank (centrální banky), která sleduje vývoj platební bilance včetně toku kapitálu z Německa a do něj, meziročně stoupl o osm procent a koncem roku 2021 překročil celkový kumulovaný objem německých přímých investic v zahraničí hranici jednoho a půl bilionu eur ve 42 tisících podniků. Zčásti i díky kurzovým vlivům (silnější dolar) meziročně stoupl o osm procent. Po mnoha letech mírně poklesl příliv zahraničních investic do Spolkové republiky, kumulovaný objem se snížil o dvě procenta na 852 miliard eur.
Tradičně nejvýznamnější destinací pro německé investice je hlavní exportní trh – Spojené státy americké, s celkovým podílem na kumulovaných investicích 29 procent. Lucembursko bylo díky svému finančnímu sektoru na druhém místě a Čína poprvé předběhla Velkou Británii a obsadila třetí příčku žebříčku, a to především díky investicím do zpracovatelského průmyslu, který dodnes představuje dvě třetiny z celkového objemu investic ve výši 103 miliard eur.
Rusko bylo další destinací, ve které němečtí investoři viděli velkou budoucnost a kde před začátkem války na Ukrajině fungovalo 700 podniků s 262 tisíci zaměstnanci. Celková proinvestovaná částka s 22 miliardami podle Bundesbank tvořila asi 1,5 procenta globálního objemu.
Sektorově Němci investovali přibližně třetinu celkového kapitálu do podniků zpracovatelského průmyslu, kam směřovalo 491 miliard eur. Asi čtvrtina připadala na finanční sektor a dalších sedmnáct procent na velko- a maloobchod a na opravárenství motorových vozidel.
Zahraniční investice v Německu také nejsou s 852 miliardami eur zanedbatelné, v zemi působí sedmnáct tisíc firem se zahraničním kapitálem, jež zaměstnávají více než tři miliony lidí.
Růst geopolitického napětí se promítá do toho, že Německo výrazně přitvrdilo v tom, kdo smí koupit německé podniky, zvláště ty, které působí v citlivých oborech. V poslední době kupříkladu v listopadu loňského roku neprošel vstup čínských firem do dvou výrobců čipů (Elmos a ERS Electronic). Ministr hospodářství Robert Habeck na margo toho řekl, že „Německo přirozeně bude i nadále otevřené, ale nejsme naivní“. Válka na Ukrajině a ruské vydírání prostřednictvím omezení dodávek plynu sice se zpožděním, ale důrazně probudily německé úřady z opomíjení rizika totální závislosti na jednom partnerovi.
Budíček však platí v případě Číny tak napůl, právě s ohledem na mimořádně silnou míru závislosti na tomto státu. Německo si zkrátka nemůže dovolit odpoutání od Číny, protože ani za její trh, ani za dodavatele všeho možného od elektronických komponentů po lithium a další věci potřebné pro Energiewende prostě nemá náhradu.
Kupříkladu pro koncern VW představuje Čína nejvýznamnější trh, který postupně budoval od píky. První auto smontovali ve společném podniku v roce 1985, aby v rekordním roce 2019 prodal 4,2 milionu aut koncernových značek. Od té doby jdou čísla zase dolů až na loňských 3,184 milionu. Samotný brand VW přitom letos v prvním čtvrtletí přišel o postavení nejprodávanější značky na trhu (předstihl ho čínský na elektromobilitu zaměřený BYD) a koncern jako celek dodal v Číně 644,5 tisíce vozů, což ovšem představuje dost hluboký meziroční pokles o 14,5 procenta (pouhých 6003 z toho připadalo na škodovky, což je vskutku tragické číslo). Koncern ani nenapadne, aby se z Číny nějak stahoval, bodejť by taky ano, když tam má nainvestováno ve více než čtyřicítce podniků, a právě schválil nové investice za miliardy. Tržby z čínských prodejů by mu měly pomoci v přechodu na elektromobilitu, která v Evropě žere peníze jako tryskáč.
Dalším velkým investorem s více než třiceti závody v Číně je koncern BASF, jehož šéf Martin Brudermüller si nebere servítky vůbec: „Bez (příjmů z) byznysu v Číně nejsou restrukturalizace a přizpůsobení se environmentálním normám a nákladům na energie v Evropě možné. Jmenujte mi jedinou investici v Evropě, kde bychom mohli vydělávat peníze.“
Data za rok 2022 ukazují, že německé investice v Číně dosáhly dvanácti miliard eur, technicky jde podle Bundesbank čistě o reinvestované zisky, zatímco saldo mezi skutečně novými penězi a likvidacemi je záporné, stejně jako o rok dříve. Naopak čínské přímé investice v Německu dosáhly čtyř miliard eur. Našlapuje se opatrněji, ale karavana jde dál.
