Říjnové polské volby vyhrálo vládní Právo a spravedlnost (PiS). Jenže ne o tolik, aby získalo většinu. A tak se za vydatného přispění spřízněného prezidenta Dudy (taktéž PiS) pokusilo o vládní kvadraturu kruhu. Nepovedlo se. Premiér Morawiecki sice znovu sestavil vládu, ale ta podle očekávání nezískala důvěru dolní komory – Sejmu.
Sejm vzápětí pověřil sestavením vlády staronového premiéra a jednoho z nestorů polské politiky Donalda Tuska z Občanské platformy (v těchto volbách pod názvem Občanská koalice, tedy KO). Pro pověření Tuska hlasovalo všech 248 poslanců tvořících budoucí vládní koalici. Akt provázela hustá atmosféra, kterou svým vystoupením a výrokem o Tuskovi jako o „německém agentovi“ ještě více zahustil předseda opozičního PiS Jarosław Kaczyński.
Tuskova vláda, která hned poté představila svůj program a získala pro něj důvěru Sejmu, bude slepená, liberální, středová, levicová, progresivistická, zelená, proevropská, agrární a bůhvíjaká ještě. Tak ji alespoň líčí různé přející i nepřející komentáře.
Vládní koalici tvoří tři koaličně-volební subjekty – Občanská koalice, Třetí cesta (TD) a Nová levice (NL). Každý ze subjektů je ve skutečnosti složen z několika stran či hnutí mnoha politických proudů. Celkem tak vládu tvoří jedenáct stran a k tomu – politicky hodně doširoka rozkročení – solitéři.
Neobyčejný konsenzus
A přesto, respektive možná právě proto, se podstata polské politiky vůči spojencům a partnerům, ale i nepřátelům příliš nezmění. Ač to totiž ve vřavě předvolebních kulturních válek nebylo příliš patrné, konsenzus – ohledně toho, kam Polsko civilizačně a politicky patří a kam naopak rozhodně nepatří –, je opravdu silný. A to je neobyčejně robustní, dnes spíše vzácný, fundament.
Změní se možná některé akcenty a téměř jistě politický styl, obsah ale zůstane.
V čele nové vlády stane Donald Tusk, protřelý harcovník polské, a především evropské politiky. Historicky nejvýše postavený unijní funkcionář z postkomunistické části Evropy. Přese všechna vzletná slova je Tusk politickým pragmatikem. Dobře cítí, že kormidlo evropské politiky se otáčí od snění a sociálního inženýrství k mnohem racionálnějším pozicím a rozhodnutím.
Ne imigračním kvótám, ano Ukrajině
Tuskova koalice nebude razit federalizaci Evropy. Nebude podporovat omezování práva veta členských států v jednotlivých unijních politikách. Nebude přitakávat na žádné evropské bezpečnostní projekty, které by se neodehrávaly v koordinaci se Spojenými státy a NATO. Nebude kývat na kvóty na přerozdělování imigrantů ani na bezmezné otevírání hranic jakýmkoli směrem. A nebude ani nečinně přihlížet politice dalších klimatických závazků.
A naopak, nová vláda bude pokračovat v podpoře Ukrajiny ve válce s Putinem a hledat příležitosti, jak vytěžit maximum z válečné podpory i poválečné obnovy východního souseda. Bude dále prosazovat speciální vazbu Varšavy na Washington a propojovat ji s pragmatickými vazbami v rámci EU. Bude razit imigrační politiku výhodnou pro Polsko. Bude pokračovat v jaderném energetickém programu a nepožene se do uzavírání polských uhelných dolů. Také bude dál posilovat vojenské schopnosti země, co jen jí to finanční kondice dovolí.
Všechny tyto body Tuskova vládního programu novou varšavskou vládu spojují s tou pražskou. Alespoň dokud v jejím čele stojí Petr Fiala.
Věrným vládním souputníkem premiéra Tuska bude ministr zahraničí Radosław Sikorski (KO). Polskou diplomacii vedl už v letech 2007 až 2014. Ve vztahu k Rusku je to politický jestřáb. A navíc má, stejně jako Tusk, telefon na každého, kdo ve světové politice něco znamená. Na českém zamini se už na „Radka“, jak je nový ministr familiárně označován, těší.
Obranyschopnost, fondy a státní kasa
Na obraně to bude jistit Władysław Kosiniak-Kamysz, lékař a šéf Polské lidové strany, jež je jednou ze stran tvořících Třetí cestu. Na starosti bude mít další vyzbrojování a personální posilování armády. Možná sice přehodnotí některé armádní nákupy, které na poslední chvíli realizovala Morawieckého vláda, ale na základním směřování to nic nezmění.
Ministrem pro evropské záležitosti bude naděje liberálního křídla polské politiky Adam Szłapka, o němž toho, stejně jako polští voliči, mnoho nevíme. Je dost pravděpodobné, že si jej Sikorski pohlídá. V čele ministerstva spravedlnosti, které by mělo vyřešit roztržku s unijními strážci právního státu a uvolnit tak hromadu peněz z evropských fondů, které teď Brusel Varšavě zadržuje, stane Adam Bodnar (nezávislý za KO), který ještě před dvěma lety vykonával funkci polského ombudsmana.
Vnitro, kromě jiného odpovědné za ochranu hranic před nelegální imigrací, povede zkušený politický harcovník Marcin Kierwiński, taktéž náležející ke KO.
Strážcem státní kasy, který bude mít v prvé řadě za úkol zjistit, jak na tom vlastně polský erár je, bude Andrzej Domański. I toho nominovala nejsilnější vládní Občanská koalice. Domański má za sebou kariéru ekonomického analytika, manažera fondů, investičního ředitele, člena představenstva ve finančních institucích a také působení v akademické sféře. Právě jeho „zpráva o stavu Unie“ ukáže, na co bude Polsko v nejbližších letech mít a zda bude moci pokračovat v ambiciózních investicích do infrastruktury a posilování obranyschopnosti.
Tři pojistky
Tuskovu vládu čeká velké množství těžkých zkoušek. Přicházejí do ní ministři zkušení i nezkušení, prověření i neprověření. Není pochyb o tom, že někteří z nich budou mít plány stejně tak smělé jako nereálné, a možná přímo rizikové.
Všichni zúčastnění lídři jsou si však vědomi vážnosti situace. Doma, v rozdělené společnosti, jejíž část má teď velká očekávání, i za hranicemi, kde tak jako vždy nevládne idyla, nýbrž tvrdý boj o prosazení národních zájmů. Tusk a spol. také dobře vědí, že PiS je konsolidovanou partají, která to v opozici umí a bude čekat na každou vhodnou příležitost.
A pak, i kdyby se nová koalice zbláznila, začala příliš experimentovat a chtěla třeba až příliš silně pokračovat v kulturních válkách, pořád jsou tu přinejmenším tři pojistky. Tou první jsou evropské volby, které už klepou na dveře. Velký nářez od opozice by vládu mohl značně poškodit a ochromit její akceschopnost.
Druhou je prezidentské veto vůči zákonům přijatým polským parlamentem, které se dá přehlasovat jen třemi pětinami poslanců v Sejmu, jimiž nová koalice nedisponuje, respektive právo prezidenta poslat přijatou legislativu k posouzení Ústavnímu soudu. Ve varšavském prezidentském paláci bude ještě minimálně rok a půl sedět zástupce opozičního Práva a spravedlnosti. A s tím souvisí i třetí pojistka: už v roce 2025 proběhnou další prezidentské volby, které budou nad vládou viset jako Damoklův meč.
