Vystudoval analytickou chemii, má doktorát z krajinné a aplikované ekologie, je profesorem environmentální vědy, doktorem molekulárně biologických a lékařských věd, vedoucím Laboratoře environmentální biotechnologie a ředitelem Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Přesto o sobě profesor Tomáš Cajthaml říká, že žádnému z těchto oborů pořádně nerozumí. Umí ale prý ze všeho dobře těžit, což je při studiu životního prostředí nejdůležitější. Za nejzávažnější environmentální problémy považuje globální klimatickou změnu. „To je zásadní věc, kterou si neuvědomuje, přitom dostihne ještě nás,“ tvrdí.
Může za globální klimatickou změnu člověk?
Člověk k ní nejen přispívá, ale s největší pravděpodobností na ni má zásadní vliv tím, že ručičku rovnováhy vychýlil ve svůj vlastní neprospěch.
Co říkáte v tomto směru na počínání švédské klimatické aktivistky Grety Thunbergové?
Greta je zvláštní úkaz. Jedna holka sedící na náměstí rozhýbala diskuzi o klimatu. To je přece úžasné.
Proč podle vás vyvolává u lidí kromě nadšení také silnou nevoli?
Ona je trochu zvláštní a lidé nemají rádi odlišnosti. Ještě ke všemu se neradi omezujeme, chceme mít klid. Jsme nastaveni na konzum, to je největší průšvih. A nejenom že konzumujeme, ale my to tempo zvyšujeme. A ukazujeme to dalším, rozvíjejícím se zemím. A ty chtějí to samé. Proč by se ony měly omezovat, když my se neomezujeme? Vzdělaná a kultivovaná Evropská unie by měla jít všem příkladem: v emisích, znečištění, omezování plastů. My už jsme si svoje spotřebovali. Naopak bychom měli pomáhat těmto zemím a ukazovat, že to jde i jinak.
Na webu Přírodovědcem.cz je kromě jiného i tento váš citát: „Přírodověda je zábavné dobrodružství a studium životního prostředí v dnešním světě dává jasný smysl.“ Co je na přírodovědě zábavné?
Každou prací se objevuje něco, co ještě nikdo předtím neobjevil. Je v tom dobrodružství nepoznaného. Někdy je to zábavný hlavolam. Myslíte si, že se máte někudy vydat, popsat nebo vyřešit nějakým způsobem problém, a když se to povede, tak z toho máte radost. Jako ze hry.
Není to spíš smutné, když vidíte mnohem lépe než laici, jak člověk dává přírodě zabrat?
Zrovna v případě životního prostředí to tak je. Informovaní lidé dnes trpí environmentálním žalem. Vidíme, že to s námi nemusí dopadnout dobře. V dokumentárním filmu Davida Attenborougha Život na naší planetě britský přírodovědec popisuje vzácné ekosystémy, tedy to, co každý vidí. Ovšem problém je mnohem rozsáhlejší, protože je spousta organismů, o kterých ani nevíme, a pak existuje i řada neviditelných jevů, jako globální oteplení, skleníkové plyny a znečištění. To na první pohled vůbec není vidět, ale když se o tom dozvíme, jsme zděšení, protože za globální oteplení s největší pravděpodobností můžeme my a za znečištění můžeme stoprocentně jenom my.
Na čem aktuálně pracujete?
Hodně se teď věnujeme perfluorovaným látkám. Ty se používaly při výrobě teflonu, najdeme je v různých impregnacích na outdoorové oblečení, hasicích pěnách a podobně. Plavou ve všech oceánech, v přírodě se vůbec nerozkládají. Je jich pět tisíc a dvě už jsou zakázané. Jsou tak toxické, že i Evropská agentura pro bezpečnost potravin vloni snížila doporučený týdenní limit u několika vybraných látek na 4,4 nanogramu na kilogram váhy, což je extrémně malé množství. Ale kolik těchto látek opravdu přijímáme, se u nás nesleduje. Měřili jsme teď perfluorované látky v rybách z Vltavy a kolikrát stačil gram ryby, aby se tento týdenní limit naplnil. Už dvacet let přitom víme, že v USA na ně umírali lidé, a my tu teprve řešíme normy. [Americký výrobce chemikálií DuPont čelí celé řadě žalob za vědomé znečištění životního prostředí, utajované výsledky výzkumů prokazující škodlivost perfluorooktanové kyseliny (PFOA) na zdraví a za spojené zdravotní újmy dělníků, zemědělců a komunit žijících v blízkosti továrny v Parkersburgu v Západní Virginii. DuPont byl donucen zaplatit řadu finančních kompenzací za způsobené zdravotní újmy, které dosáhly v roce 2017 téměř 700 milionů dolarů – pozn. red.]
Zabýváte se také environmentálními riziky nanomateriálů. Tedy částeček menších než jeden mikrometr, které mohou vniknout do tkání a náš organismus je neumí vyloučit. Pravděpodobně se v nás kumulují a jsou toxické. Když tedy nosíme a pereme třeba fleecové či goretexové oblečení, ubližujeme životnímu prostředí a sobě?
Plastové oblečení problém je. Vyčíslit to neumím, plastu je samozřejmě mnohem víc jinde než pouze v oblečení. Nicméně z obrovského množství vyrobeného plastu připadá více než 40 procent na jednorázové obaly. Pokud se takový odpad okamžitě správně nezlikviduje, třeba část nerecykluje, a vyhodí se do životního prostředí, vrátí se nám ve formě mikroplastů.
Dáváte pečivo v obchodě do jednorázových sáčků, nebo si s sebou nosíte látkové?
Snažím se používat co nejméně obalů, a pokud si vezmu nějaký sáček, snažím se ho použít znovu. A hlavně ho potom hodím do žluté popelnice v dobré víře, že dojde k recyklaci nebo zlikvidování. Plast jako takový za znečištění životního prostředí nemůže. My ho nadužíváme, ale to není jeho vina. Než se dostane do životního prostředí, tak pro nás není většinou nebezpečný.
Část vaší odborné práce se věnuje takzvaným endokrinním disruptorům – látkám narušujícím fungování pohlavních hormonů. V této souvislosti se hodně hovoří o bromovaných zhášečích či zpomalovačích hoření. V čem jsou nebezpečné a kde všude je najdeme?
Jejich nebezpečnost spočívá v tom, že jsou všude, že se předpokládalo, že se nešíří a že nejsou toxické. Jenže se ukázalo, že se šíří, najdete je stejně jako všechny ostatní globální mikropolutanty v Antarktidě, v tuku polárních zvířat. Chovají se tak, že jsou sice toxické, ne akutně, ale ukazuje se, že řada z nich narušuje hormonální dráhy, jsou to tedy endokrinní disruptory. Existují studie, které dokládají možný vliv těchto látek na nižší IQ u dětí a jejich hyperaktivitu. Přidávají se do řady zařízení v domácnostech, nábytku, koberců, závěsů, hodně se dávají do aut, do plastů. Tyto materiály špatně hoří, ale zároveň silněji „čoudí“, takže se víc lidí při styku s nimi při požárech udusí než uhoří.
Praxe je ovšem u těchto nebezpečných látek taková, že se vždy nějakou dobu používají, pak se zakážou, výrobci molekuly trochu pozmění a jede se dál. A vzhledem k obtížné rozložitelnosti těchto látek se s nimi budou potýkat i příští generace. Jak z toho ven?
To nevím. V Evropě jsme chráněni nařízením Reach, které uvádí, že u látek vyráběných v EU nebo do ní dovážených ve větším množství než jedna tuna se musí otestovat jejich toxikologické vlastnosti. Toto testování je ovšem omezené. Co já vím, tak dodnes se třeba hormonální aktivita netestuje. Zkoumá se jen, zda je nějaká látka akutně nebo chronicky toxická pro organismy.
Toxické jsou i polychlorované bifenyly (PCB). Ty se sice v Česku už od roku 1984 nevyrábí, přesto je vědci detekovali v mateřském mléce českých rodiček. Jak se tam dostaly?
Dostaly se do potravního řetězce a nikdy už z něho nevystoupily. Ony se přírodě stále ve stopových množstvích vyskytují, ostatně někdy i v nestopových. Vloni například konečně došlo k sanaci černé skládky u obce Lhenice, kde byla hromada šesti tisíc tun půdy kontaminované PCB, odkud se 25 let šířily do okolí. Polychlorované bifenyly mají silnou tendenci kumulovat se v tucích, proto se dobře detekují v mléce. Ve vodě je třeba nenajdete, respektive velice málo. Česko dokonce patří mezi špičku na světě v koncentraci PCB v mateřském mléce, i když je pravda, že jejich koncentrace od 90. let v mléku klesá.
Prof. RNDr. Tomáš Cajthaml, Ph.D. (*1975)
Vystudoval analytickou chemii a krajinnou a aplikovanou ekologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Je ředitelem Ústavu pro životní prostředí téže fakulty, působí v Mikrobiologickém ústavu AV ČR. Zabývá se výzkumem v oblasti znečištění životního prostředí. Zabývá se zejména detekcí a ekotoxicitou organických polutantů a vývojem dekontaminačních metod. Publikoval více než 200 prací v mezinárodních vědeckých časopisech. Patří mezi dvě procenta nejcitovanějších vědců v oboru na světě.
Článek vyšel na webu Ecoista.cz
