Dvacátého dubna si ODS připomene 30 let od svého vzniku. Vzhledem ke covidovým opatřením nebudeme svědky žádné pompézní oslavy. Škarohlíd by poznamenal, že strana k velké oslavě ani nemá důvod. Už teď to není tak docela pravda. Je jen otázkou, jak to potvrdí, či vyvrátí následující měsíce.
V souvislosti s politickými stranami se občas hovoří o „pečeti vzniku“ neboli specifických charakteristikách, které souvisejí s tím, za jakých okolností, kdy a proč vznikly a kdo stál u jejich zrodu. Takovou pečeť si nese i Občanská demokratická strana.
Vznikla na troskách Občanského fóra jako výraz vzpoury zástupců lokálních poboček hnutí proti elitářství vedení. Ti přitom naslouchali původním voličům, kterým už bezbřehé diskuse v OF začaly vadit. Lidé z regionů odmítali experimentování. Nechtěli ale ani návrat k prvorepublikovému stranictví postavenému na stavovské příslušnosti nebo vypjatém nacionalismu. Chtěli širokou pravicovou stranu, která bude hrází proti návratu komunismu, všem formám socialismu a levičáctví a také proti iluzím o nepolitické politice. Stranu, která bude důsledně hájit soukromé vlastnictví, svobodné podnikání, konkurenci, svobodu, parlamentní demokracii a smysluplné fungování státu tam, kde je to nezbytné. Přáli si návrat tehdejšího Československa do rodiny svobodných národů a států. Zkrátka a dobře, chtěli standardní, pragmaticky se chovající stranu.
Ne Babišovi, Číně a Rusku
Na ODS nám může vadit hodně věcí. V otázce pragmatismu je ale pořád stejná. Tím se liší od mnoha jiných stran v Česku a v celé střední a východní Evropě. Nevidí politiku jako pohádku, kde pravda a láska bezpodmínečně vítězí. Nesdílí ji, protože ji považuje za krajně nebezpečnou iluzi. Naopak, od počátku říká, že demokratická politika má být soubojem idejí a zájmů. Hledáním cesty od nesmiřitelného konfliktu k přijatelnému kompromisu.
ODS se také netají tím, že chce získat co nejvíce hlasů a vládnout, protože ví, že strana bez moci vždy propadne bezmoci. Ve jménu moci se ale ODS nikdy nepustila do ohýbání ústavy, oklešťování soudní moci nebo snah ovládnout či cenzurovat média. Právě v tom se také liší od mnoha stran (nejen) z postkomunistické části Evropy.
Pragmatickou motivací je veden i odpor ODS vůči babišovskému stylu politiky a sílícímu vlivu Číny a Ruska. Je zhodnocením reálných rizik, která plynou z „řízení státu jako firmy“ či obou autoritářských režimů. Pro Babiše, Putina a čínské komunisty má jedinec hodnotu jen jako kolečko jejich státního soukolí.
Pro ODS je naopak základní jednotkou svobodné společnosti, a proto se základní postoje naprosto liší. ODS může mít krátkodobý společný zájem s Babišem na prosazení legislativních jednotlivostí, jako bylo nedávné zrušení superhrubé mzdy. ODS určitě přitaká na to, že s Ruskem a Čínou má Česko svobodně a oboustranně výhodně obchodovat. Tím to ale končí. Spojencem Babiše ani Putinova Ruska či komunistické Číny ODS nikdy být nemůže. Pak už by tu totiž žádná ODS nebyla.
Sázka na koalici
Občanští demokraté neztratili pragmatičnost ani ve vyhodnocování svých vlastních ambicí. Správně usoudili, že poškození značek tradičních stran prakticky znemožňuje jejich volební vítězství. Sázejí na předvolební koalici s KDU-ČSL a TOP 09. Ač oslabil jeden z důležitých motivů, totiž nevýhodný volební systém, stále pro to zůstává dost dobrých, po výtce pragmatických důvodů.
Koalice Spolu je důkazem, že ODS není izolovanou stranou, že se umí a chce dohodnout. Spojení s křesťanskými demokraty přináší větší šanci oslovit moravské a venkovské voliče. Spolupráce s Topkou zase otevírá cestu k mladším, liberálním a městským voličům. Ani program Spolu na rozdíl od jiných nevypadá jako dort pejska a kočičky.
ODS aktuálně nevyhlíží jako favorit podzimních voleb. Mnohé momenty z uplynulých 30 let jejího života však ukazují, že to zase tak moc neznamená. Vedení strany v čele s Petrem Fialou si totiž velice dobře uvědomuje, že rozhodne až finiš. Právě ten vyjeví, jak se bude prvních 30 let této strany opravdu pragmaticky hodnotit.
Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.
