Poradce pro národní bezpečnost. Pokud se jen trochu zajímáte o zahraniční dění, určitě jste se s tímto slovním spojením už někdy setkali. Ta funkce vznikla už v padesátých letech minulého století v Americe a dnes ji má kdekdo na světě. Ale pokud nejste extra velcí fandové mezinárodní politiky, spojíte si s ní maximálně jedno dvě jména. Vlastně možná jenom jedno jediné. Henry Kissinger.
Poradce pro národní bezpečnost s velkým „P“ radil Richardu Nixonovi a po něm i Geraldu Fordovi, aby se pak stal jeho ministrem zahraničí. Odpůrci války ve Vietnamu ho nejspíš dodnes nenávidí, ale nikdo mu nikdy neupřel mimořádné schopnosti. Za týden mu bude sto let a ze svých intelektuálních schopností očividně nic neztratil. Náš partnerský týdeník The Economist se před pár dny vypravil do jeho manhattanské kanceláře a osm hodin s ním mluvil. Kissingerův rozhled je fascinující. Nemusíte s ním třeba ve všem souhlasit, nemusí se vám líbit jeho reálpolitika, ale jeho postřehy, ať už k válce na Ukrajině, hrozícímu konfliktu s Čínou, nebo k umělé inteligenci, skutečně stojí za to. Překlad velké části obsáhlého rozhovoru s žijící legendou mezinárodní politiky najdete v aktuálním čísle Hrotu.
Mohli bychom se tvářit, že to byl záměr, ale popravdě to je spíš šťastná náhoda. Kromě Kissingera totiž v tomto vydání přinášíme rozhovor ještě s jedním poradcem pro národní bezpečnost – s Tomášem Pojarem. V českých podmínkách je to od ledna naprostá novinka, a tak Pojar mimo jiné vysvětluje, k čemu nám taková funkce vůbec je. Úrovně vlivu Henryho Kissingera pochopitelně nikdy nedosáhne (to ostatně už nejspíš ani žádný americký poradce), ale po zkušenostech z minulých let je zjevné, že koordinaci potřebujeme. „Když ministr říká něco jiného než premiér nebo prezident, jediným výsledkem je, že nás nikdo nebere vážně,“ vystihuje podstatu problému Pojar.
Téma tohoto Hrotu jsme zasvětili tomu nejdůležitějšímu, co se aktuálně děje v české politice a ekonomice – vládnímu ozdravnému balíčku. Zkoumali jsme nejen to, čeho chce kabinet sadou bolestivých opatření dosáhnout, ale také proč vládní koalice šla touto cestou a jestli se to celé přece jenom nedalo udělat jinak, chytřeji. A hlavně: jestli to přinese slibovaný efekt. Na rozdíl od vcelku optimistického Kissingera a debat o třetí světové válce to není moc povzbudivé čtení. Ale až budete potřebovat utlouct nějakého fanatického odboráře argumenty, jistě se hodí.
Jako vždy najdete v Hrotu tolik čtení, že vám pohodlně vystačí do vydání příštího čísla, ale jeden text byste určitě neměli vynechat. Esej o dějinách pošty v českých zemích vám napoví mnohé o tom, proč je kdysi slavná instituce, o níž se psaly oslavné pohádky, dnes zralá na zavření. A nikdo pro ni neuroní ani slzu.
