Stíny v katalánském horku. Reportáž ze španělských voleb

Sluncem vysušený drobný šedesátník držel v ruce nezapálenou cigaretu a vypadal, že pod slunečníkem spí od chvíle, kdy vynalezli židli. Cigareta, židle i on sám už zažili lepší časy. Jako by si nebyla jista sama sebou, opírala se židle zhruba o šestimetrovou betonovou zeď. Do zdi vede otvor a v něm bydlí maličký bar, na pohled stejně vysušený jako muž sám; asi jako kdyby v Karlíně Alois Negrelli zjistil, že mu došel kámen, zbytek viaduktu dolil betonem a na koleje se vykašlal. V horkém odpoledni beton sálal.

Celé Španělsko – katalánští patrioti prominou – mělo onu sobotu žít volbami. V zemi, která ví o radikalizaci levopravé i národnostní více, než by chtěla, se na druhý den rozhodovalo o budoucnosti (politickou analýzu dění okolo voleb čtěte na str. 25). Šlo o to, jestli si lidé budou moci vybírat pohlaví a jestli se budou moci ženit muži s muži; o to, jestli přijde vláda konzervativců, která bude do několika měsíců velmi neoblíbená, nebo jestli zůstane u moci současná levicová vláda, která je velmi neoblíbená už teď.

Miguelu Ángelovi na jeho židli byly volby jedno. Musí bar – jak vysvitlo, je jeho vlastníkem – z nějakých silně úředních důvodů zavřít, dokud neprovede jakási opatření, jejichž podstata zůstala týdeníku Hrot skryta. Ohyzdná byrokracie hází klacky pod nohy drobným podnikatelům, řeknete si možná. Myslíte si to až do chvíle, než ujdete nějakých třicet metrů do jiné díry ve zdi, kde jsou skryty toalety. Tam vás napadne, že v jediném smysluplném opatření k nápravě by musel hrát klíčovou roli buldozer.