Politici účelově lžou, věří naprostým hloupostem, páchají fatální omyly. Existují ovšem i příklady, jak se nevyplácí, když mluví naprostou pravdu
Bývalý maďarský premiér Ferenc Gyurcsány | Profimedia.cz
Pravda a politika si spolu nerozumí, to je velmi stará zpráva, byť teď před volbami velmi aktuální. Ale ani když jednou začas nějaký politik pohovoří o svém vládnutí zcela upřímně, nebývá to zhusta oceňováno.
„Lhali jsme ráno, v poledne i večer… Čtyři roky jsme nedělali vůbec nic. Nic. Nedokážete mi říci jediné podstatné vládní opatření, na které bychom mohli být hrdí.“ Tak shrnul po vyhraných volbách přehlídku úspěchů vládního snažení maďarský premiér Ferenc Gyurcsány. Psal se květen 2006 a na březích jezera Balaton v tajném projevu na výjezdním zasedání promlouval do duše svým socialistickým ovečkám.
Proč Gyurcsány mluvil tak upřímně, jako kdyby se předávkoval lektvarem z blínu? Aby přesvědčil i ty nejvíce zabedněné, že si Maďarsko žije nad poměry a že sice před volbami slibovali snížení daní, ale tím poslední zatáčku před finanční krizí jednoduše nevyberou.
Projev se samozřejmě po pár měsících (!) dostal do veřejné domény a spolu s hodně tvrdým programem úspor (škrty, poplatky u doktora, školné na vysokých školách) vyhnal Maďary do ulic. Ferenc Gyurcsány na to reagoval, že o rezignaci přemýšlel v noci asi tři minuty a odpověděl si, že funkci nesloží ani náhodou, a nepokoje i politickou krizi tehdy ustál. Vláda schodek snížila z 9,2 procenta v roce 2006 do dvou let skoro o šest procentních bodů. Právě včas před vypuknutím světové finanční krize.
Potřebujeme malou vítěznou válku
Ponoříme-li se do ruských dějin, najdeme ukrutné blamáže i mylná proroctví. Příkladem prvního bylo, když carský ministr vnitra von Pleve ministrovi vojenství Alexeji Kuropatkinovi, kterému se moc nechtělo do války s Japonskem, vysvětloval: „Alexeji Nikolajeviči, vnitřním poměrům v Rusku nerozumíte. Abychom odvrátili revoluci, potřebujeme malou vítěznou válku.“ Car Mikuláš II. jej naneštěstí poslechl a dopadlo to ruskou porážkou. Mnozí v ní vidí začátek konce carského Ruska.
Pád komunismu a rozpad sovětského impéria vyvolaly další období neskutečného chaosu. Mimo jiné z něj vzešla pozoruhodná vlastnická struktura, pro niž je příznačná vysoká koncentrace majetku v rukou velmi omezeného okruhu lidí. Nejrychlejší zkratkou, jak ekonomiku „oligarchizovat“, byl nápad Vladimira Potanina, bankéře a později asi rok místopředsedy ruské vlády. Ten prezidentu Borisi Jelcinovi a jeho vrchnímu privatizátorovi Anatoliji Čubajsovi navrhl, jak zabít dvě mouchy jednou ranou: půjčky jištěné akciemi. Konsorcium ruských soukromých firem a bank poskytne roční půjčku dvě miliardy amerických dolarů finančně vyhladovělé ruské vládě oproti zástavě akcií vybraných společností pod státní kontrolou, typicky těžařských a hutních megafirem. „Mysleli jsme to dobře, dopadlo to jako obvykle“ je věta tehdejšího ruského premiéra Viktora Černomyrdina, na nějž – snad jako na jediného z té éry – vzpomínají Rusové spíše v dobrém.
Spektakulárně mylné se ukázalo být proroctví Nikity Sergejeviče Chruščova ze začátku šedesátých let, když Západu věštil: „Pohřbíme vás a vaše děti budou komunisté.“ Podle všeho to nemyslel jako výhrůžku jaderným konfliktem, ale spíše jako přesvědčení o superioritě komunistického režimu; jeho vlastní syn Sergej Nikitič Chruščov zemřel nikoli jako komunista, ale jako americký občan.
„Nebudeme dělat za asijské hochy jejich práci“
Když zůstaneme v USA, najdete tam doslova pokladnici slibů, které nebyly pravdivé ani v době, kdy byly vyřčeny, a to i ze strany osobností, jejichž historická role je oceňována. Franklin D. Roosevelt se kupříkladu v roce 1940 voličům dušoval, že „vaši synové nebudou posíláni do žádných zahraničních válek“, stejně tak jako o čtvrt století později Lyndon B. Johnson, který navíc tvrdil, že „nebudou patnáct nebo kolik tisíc kilometrů daleko dělat za asijské hochy jejich práci“. To bylo před masivním nasazením vojsk ve Vietnamu.
Ronald Reagan přišel s receptem, v němž chtěl srovnat deficit a zvýšit vojenské výdaje. Snížil příjmové daně a zdanění kapitálových výnosů, aby podpořil investice, přičemž zároveň snížil regulatorní bariéry. „Reaganomika“ sice spustila období dlouhého ekonomického růstu, ale deficity výrazně stouply. A o tom, zda fungovala, se vedou debaty dodnes. Jeho nástupce v úřadu George H. W. Bush sice slavně pravil: „Odezírejte mi ze rtů: žádné nové daně,“ ale svůj slib nedodržel a daně zvýšil. Spolu s recesí jej to stálo znovuzvolení. Na každý pád platí, že na přebytky federálního rozpočtu si musely Spojené státy počkat až na přelom tisíciletí, kdy se to podařilo čtyři roky za sebou (1998–2001) na sklonku Clintonovy éry a na začátku prezidentování George Bushe juniora.
„Měna nebude“
V našich novodobých dějinách je proslulé lživé ujišťování československého komunistického prezidenta Antonína Zápotockého o tom, že „naše měna je pevná a měnová reforma nebude“, i když nové bankovky byly již dávno vytištěny. Na druhý den se vklady uložené na nově založených vkladních knížkách (po 16. květnu 1953; nic se neutají a vklady prudce rostly v domnění, že lidé přijdou o míň než s hotovostí v matracích), stejně jako zůstatky na účtech soukromých firem, které ještě nebyly všechny znárodněny, přepočetly v poměru 50 : 1, zatímco mzdy a ceny v poměru 5 : 1. Kdo měl státní dluhopisy, měl smůlu úplně. Postižená generace, doslova každý, kdo měl víc než pár tisíc korun na knížce, na to nezapomněla do konce života.
Kanal Istanbul a nepřítel úroků
Skončíme aktualitou. Těsně před volbami se vynořilo tvrzení premiéra a bývalého ministra financí Andreje Babiše a ministryně financí Aleny Schillerové o tom, že zvyšování základních úrokových sazeb nepomáhá v boji s inflací, ale naopak. Je to sice politováníhodné nedorozumění, ale ani v tomto případě nejde o novum. Úplně stejný argument používá již několik let turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který sám sebe pasoval na „arcinepřítele úrokových sazeb“. Na rozdíl třeba od ruského prezidenta Vladimira Putina, který zásadně nekecá do řemesla své guvernérce Elviře Nabiullinové, jež je v úřadu devátým rokem, Erdogan střídá guvernéry turecké centrální banky s lehkostí, s níž jiní sundávají ponožky.
Jednu dobu zvládl „otočit“ tři guvernéry za dvacet měsíců a inflace, kurz liry a investory požadované výnosy u vládních dluhopisů podle toho vypadají.
Dávno před nějakými poruchami v globálních dodavatelských řetězcích mělo Turecko inflaci vyšší než ostatní velké rozvíjející se ekonomiky včetně Jižní Afriky a Brazílie – čistě z domácích důvodů, z nichž k hlavním patří Erdoganovo přesvědčení o „reverzní kauzalitě úrokových sazeb a inflace“; stejně hluboké jako mylné. Dalším je samozřejmě zalíbení ve velkolepých infrastrukturních megaprojektech se spornou či přinejmenším velmi dlouhodobou návratností. Mezi nimi vyniká plán na Kanal Istanbul, tedy průplav paralelně s Bosporem propojující Černé moře s Marmarským, nejméně za patnáct miliard dolarů. (I to má ostatně v českých reáliích velmi zdařilou paralelu ve vysněném vodním díle prezidenta Zemana.)
Erdoganovy představy o ekonomice nyní uvádí do praxe nejnovější guvernér centrální banky Şahap Kavcioglu. Ten minulý měsíc vyslyšel pánův hlas a základní sazbu snížil o jeden procentní bod na osmnáct procent, tedy pod současnou míru inflace. Díky tomu si udržel funkci, ovšem turecká měna atakuje minima a prezident začíná být trochu nervózní. Prezidentské volby v Turecku budou – stejně jako podle plánu u nás – v roce 2023 a Erdoganova obliba klesá.
