Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Pensylvánie a další do poslední chvíle sčítané státy sice rozhodly o vítězi voleb, ale Donaldu Trumpovi pořád zbývá několik háčků, jimiž se může Bílého domu zuby nehty držet
Donald Trump v rozporu s dobrým zvykem odmítl přijmout volební porážku. Jediné, z čeho lze vystopovat, že mu došlo, že jeho situace je vážná, je změna tónu jeho tweetů. Zatímco ještě v sobotu (amerického) dopoledne psal, že „Tyhle volby jsem vyhrál! O hodně!“, když pak vzápětí vyhlásila média a agentura AP (což je obvyklý postup) vítězem Joea Bidena, napsal Trump, že „volby ještě neskončily“. A že on a jeho lidé „udělají všechno pro to, aby Američané měli důvěru ve svoji vládu a aby právoplatně zvolený prezident funkci převzal“. Dál trvá na tom, že demokraté (za pomoci „deep state“ a médií) výsledky voleb zfalšovali.
Tím si přivřel vrátka k relativně důstojnému odchodu. Zatím to totiž vypadá, že se skutečně pokusí zatáhnout za všechny možné páky, aby se u moci udržel bez ohledu na zákonnost či dokonce mravní přijatelnost takového počínání. A těch pák není docela málo.
Za normálních okolností by proces předání moci proběhl v následující posloupnosti:
1) Komise dopočítají hlasy a potvrdí médii vyhlášeného vítěze voleb.
2) Státy na základě výsledku hlasování jmenují elektory, volitele. Jmenování má na starost státní kongres.
3) Volitelé odevzdají své hlasy tak, jak mají, tedy většinou vítěznému kandidátovi. Za celou historii USA jen něco přes dvacet volitelů učinilo jinak. (Jak přesně funguje americký systém volitelů, se dozvíte zde.)
4) Odstupující prezident mezitím pozve svého nástupce do Bílého domu a začne předávání agendy z rukou jednoho týmu do druhého.
5) Kongres nového prezidenta oficiálně potvrdí (obvykle těsně po Novém roce).
6) 20. ledna v poledne složí nový prezident přísahu. Týž den se nastěhuje do Bílého domu a na druhý den se s mírně bolavou hlavou pustí do nápravy ekonomiky, řešení válečných konfliktů na druhé straně planety, prostě do takové prezidentské rutiny.
Aby předání moci proběhlo hladce, je třeba splnit všech šest výše uvedených bodů. A v každém z nich přitom může Trump (s různě velkými šancemi na úspěch) zaškodit. Jak?
1) Počítání hlasů. Trump může zdržovat a zdržovat, žádat přepočty a napadat proces sčítání všemi možnými žalobami. Dosud úspěšný nebyl, ale to neznamená, že se mu někde nezadaří. Jeho nevýhodou je, že by musel zpochybnit sčítání v nejméně třech státech najednou; to se samozřejmě dělá obtížněji, než kdyby vše záviselo na státu jediném. Na to je však Bidenův náskok příliš velký.
2) Jmenování volitelů. Osm států má jména volitelů vepsáno přímo na volebních lístcích, takže možnost manipulace je minimální. V ostatních tomu tak není, takže jistý prostor pro akci zbývá. Jsou státy, v nichž vládne republikánský kongres, ale které zároveň těsně zvolily Bidena (například Arizona). Lze si představit, že Trump vystupňuje svoji kampaň o demokratickém podvodu ad absurdum a vytvoří tím na tamní spolustraníky-kongresmany tlak, aby v rozporu s výsledkem voleb jmenovali elektory protrumpovské. Fantasmagorické? Ne víc než celé Trumpovo prezidentování.
3) Volitelské hlasy. Trump může izolovat jednotlivé elektory a všelijak na ně tlačit, aby ve Sboru volitelů hlasovali pro něj, své povinnosti navzdory. To je v podstatě variace na téma předcházejícího bodu, a má méně šancí: pokud už bude řádně vypraven elektor demokratický, kopal by si nezákonnou volbou Trumpa politický hrob.
4) Předávání agendy je relativně méně důležité než ostatní body: pokud by z nějakých důvodů tým odstupujícího prezidenta s novým týmem nespolupracoval, vznikne chaos, ale nic horšího. Kdyby zahaproval kterýkoli jiný bod, bylo by to podstatně divočejší.
5) Kongres, tedy i republikány ovládaný Senát, může teoreticky odmítnout nového prezidenta potvrdit. Je to představitelné například v případě, že mezi sečtením volebních výsledků a datem posvěcení Kongresem vyjde najevo masivní volební podvod. To vypadá jako jedna z pravděpodobnějších Trumpových únikových cest.
6) Fyzické odstěhování z Bílého domu. Trump může prostě odmítnout Bílý dům opustit. V tom případě by ale měl smůlu: prezidentská ochranka Secret Service by jej vnímala jako narušitele a Trump by mohl putovat z Bílého domu rovnou do basy.
Pokud bude Trump chtít hodit do některého z uvedených procesů vidle ještě jinými způsoby, může k tomu použít kombinaci právní a silové cesty.
Cesta právní by vedla logicky přes soudy; jako v případě voleb v roce 2000 by se spor urychleně dostal k Nejvyššímu soudu. Z jeho devíti soudců jich šest jmenovali republikáni a sám Trump tři. Může se stát, že osud americké demokracie bude stát a padat se ctí tří lidí ideologicky i mocensky s Trumpem úzce spjatých. To už je situace, která by prezidentovi jistou šanci na úspěch dávala.
Jiná věc je, že se Trump může pokusit vyvolat pouliční nepokoje takové intenzity, že ho to bude opravňovat (či alespoň „opravňovat“) k pozastavení procesů, jež normálně k předání moci vedou, a vládnout pomocí dekretů. To sice nenachází oporu v zákoně, ale lze si představit, že by to mohlo být něco, čím by se Nejvyšší soud mohl - a tedy musel - zabývat.
To je tedy jen velmi zjednodušený výčet možností, které má Trump k dispozici. Pro názornou ilustraci si představte fotbalový zápas, v němž jeden tým chce zabránit prohře doslova za každou cenu. Vždy, když se dostane k míči, jej zakopne přes tribunu. Když míče dojdou, co se bude dít? Budou hráči a diváci čekat na nové? Budou chtít funkcionáři o výsledku rozhodnout u jednacího stolu, se všemi následnými právními průtahy? A hlavně - kdo na takový fotbal přijde příště?
