Aritmetika je mrcha. Když jsou firemní investice čtyřikrát vyšší než ty veřejné, musíme brát řeči politiků o „proinvestování se z krize“ s velkou rezervou.
V Česku dnes v podstatě nepotkáte nikoho, kdo by se nechtěl proinvestovat z krize. Jistě, najdete dost ekonomů, kteří poznamenají, že se musí investovat „chytře“, žádné „lití betonu“ do novodobých klonů „hladových zdí“. Vzhledem k sérii nehod na železnici jsou za ideální příklad „chytrých investic“ uváděny instalace zabezpečovacích zařízení. Taky rychlodráhy tady měly být už dávno, když v Číně jezdí pomalu do každého města druhé kategorie.
Kanál Labe–Odra–Dunaj je nejkrásnějším vlhkým snem betonářské lobby, který má ovšem tu zásadní výhodu, že se nikdy nezačne stavět. A tak se není třeba trápit, jak to dopadne. Jestli i při „nulovém diskontování peněžních toků“ (rozumějte, bez úroku) vychází návratnost už v polovině 23. století nebo podle konzervativních odhadů až o nějakých sto let později. Mnohem větší problém představují projekty, které se zdají na první pohled žádoucí a pro národní sebevědomí nepostradatelné. Koho by například těšilo číst, že vlakem z Berlína do Vídně to vyjde rychleji oklikou přes Bavorsko?
Zkusme se ale podívat na ekonomické kalkulace. Z dostupných studií vyplývá, že cena jízdenky rychlovlakem z Prahy do Brna by nesměla stát víc než tři stovky, aby – výměnou za zkrácení jízdy na hodinu – přilákala dost cestujících. U služebních cest je cenová elasticita nižší, jenže kolik jízdenek prodáte za prémiovou cenu i na těch nejfrekventovanějších spojích? A při ceně vyšší než 500 korun budou krásné nové stroje jezdit téměř prázdné.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot