Možnosti po německých volbách jsou otevřené. Ve hře je především „semafor“ (SPD, Zelení, FDP) a „Jamajka“ (CDU/CSU, Zelení, FDP). Vyloučit však nelze ani pokračování velké koalice.
Lídr německých sociálních demokratů Olaf Scholz | Profimedia.cz
Němečtí voliči vlastně ničím zásadním nepřekvapili. Udělali to, co signalizovaly poslední předvolební průzkumy. Připravili historickou porážku CDU/CSU. Zajistili zmrtvýchvstání sociální demokracie (SPD) v podobě posílení a celkového těsného vítězství. Přisoudili silnou vyjednávací pozici Zeleným a liberálům z FDP. Zachovali valnou část podpory Alternativě pro Německo (AfD). A zachránili Levici před úplnou pohromou.
Ale především, Němci nerozhodli o tom, kdo stane v čele nové spolkové vlády a které strany budou tvořit vládní koalici. Ze hry vyřadili jedinou vládní alternativu – čistě levicovou koalici sociálních demokratů, Zelených a Levice. Všechny ostatní vládní varianty jsou možné. Ve hře je především „Semafor“ (SPD, Zelení, FDP) a „Jamajka“ (CDU/CSU, Zelení, FDP). Vyloučit však nelze ani pokračování velké koalice – jen v opačném gardu a se socialistickým kancléřem. Jen je to poslední alternativa v řadě. Nová spolková vláda bude vznikat dlouho a bude vyžadovat bolestné kompromisy.
„Vítězství“ a „prohry“
Retrospektivně je velkým vítězem německá sociální demokracie. Ještě na jaře se pohybovala hluboko pod dvaceti procenty a vypadalo to, že skončí až třetí. Letní povodně jí ale přinesly šanci, kterou plně využila. Lídr SPD a spolkový ministr financí Olaf Scholz, který před několika lety neuspěl při volbě stranického předsedy, dokázal vzbudit zdání nejvyšší kompetence k vedení země a k reálnému řešení nových i léty nakupených problémů. V tomto smyslu oba své kancléřské rivaly předčil o koňskou délku.
Považovat však výsledek SPD, jež získala 25,7 procenta a 206 mandátů, za triumf, by bylo pošetilé a vzdálené realitě. Posílení o pět procentních bodů se ale počítá a sociálním demokratům dává novou naději do budoucna.
Olaf Scholz a jeho soudruhové nyní řeší, zda za každou cenu trvat na funkci kancléře, nebo by bylo lepší nechat se vyšachovat a zůstat v opozici. Obě varianty mají svá pro i proti. A u obou platí, že sociální demokraté nebudou plnými pány situace. SPD má jasnou většinu s CDU/CSU, ale kdo by se do takové vlády právě teď hnal? Druhou a mnohem zajímavější možností je proto tzv. semafor, neboli spojení se Zelenými a žlutými liberály. Takovou vládní koalici mají nyní některé spolkové země. Na celostátní úrovni by byla experimentem. Nejmenší chuť do něj jít má liberální FDP, která se v kampani posunula do pozice ekonomicky nejliberálnější alternativy. A teď by ji měla opustit a vstoupit do vlády se dvěma levicovými formacemi, které navrhují zvýšení minimální mzdy nebo ještě rychlejší cestu k uhlíkové neutralitě?
Rozdělení křesel v Bundestagu po letošních volbách a srovnání s rokem 2017
bundeswahlleiter.de
Hlavním poraženými právě skončených voleb jsou dozajista křesťanští demokraté. Na tom nic nezmění ani jejich případný úspěch při skládání nové vlády. Výsledky CDU a CSU jsou bezkonkurenčně nejhorší v poválečné historii. CDU ztratila skoro osm procent, její bavorská sesterská CSU další procento. Na zemské úrovni dokázala CDU zvítězit jen v Bádensku-Württembersku, CSU v domovském Bavorsku. V mnoha spolkových zemích skončili křesťanští demokraté až na třetím místě, často s velkým odstupem za SPD i Zelenými. Po dlouhém vládnutí jsou strany unavené a navíc nedokázaly vygenerovat lídra, který by nahradil Angelu Merkelovou. Armin Laschet se jím opravdu nestal a nedokázal zvítězit ani v zemi, které již řadu let vládne, Severním Porýní-Vestfálsku.
Malou útěchou je jen to, že před dvěma týdny vypadala jejich situace ještě hůře. Mnohé volební modely jim přisuzovaly výsledek okolo dvacetiprocentní hranice, nebo dokonce pod ní.
CDU bude přesto řešit podobné dilema jako SPD, tedy zda zůstat ve vládě, nebo odejít do opozice. To druhé by potřebovala jako sůl. Především proto, aby se mohla programově a personálně restaurovat. Dát voličům pozitivní důvod, proč ji mají nadále nebo znovu volit. Jenže situace otevírá i možnost, že by se neúspěšný lídr Armin Laschet přece jen mohl stát spolkovým kancléřem. Té variantě se říká Jamajka (černo-zeleno-žlutá) a tvoří ji křesťanští demokraté, Zelení a liberálové. A takovému lákadlu se těžko odolává. Navíc ji ústy svého předsedy Christiana Lindnera preferují liberálové, pro které je daleko přijatelnější být ve vládě v „pravicové“ přesile.
Vědí Zelení a žlutí?
Zvláštní pachuť má volební výsledek pro Zelené. Na jedné straně je daleko nejlepší, jakého kdy dosáhli, když posílili o více než pět procent a zaznamenali tak větší nárůst než SPD. Dosáhli celé řady nových přímých mandátů, což znamená, že jejich kandidáti v konkrétních jednomandátových obvodech porazili všechny soupeře. Na straně druhé ale určitě čekali víc. Na jaře se jevili jako hlavní soupeři CDU, a chvíli to dokonce vypadalo, že by mohli vyhrát. A teď se musejí spokojit s třetí pozicí a 14,8 procenta. Jejich kandidátka na kancléřku Annalena Baerbocková za tento výsledek již přijala odpovědnost a přihlásila se ke svému dílu viny.
Zelené teď čeká složité rozhodování. Skoro všichni s nimi počítají jako s koaličním partnerem. V sázce je toho opravdu hodně – především věrohodnost a autenticita.
Solidního výsledku dosáhli liberálové, kterým se vyplatilo posunout se doprava a odtud zaútočit na CDU a CSU. Získali 11,5 procenta a jako jediní ze stran od středu doprava posílili. Ale hlavně, díky celkovému rozložení sil budou jedním z klíčových hráčů v povolebních jednáních. A na rozdíl od mnohých jiných vlastně nemají co ztratit.
Šéf FDP Lindner se během čekání na výsledky nechal slyšet, že by spolu se Zelenými rád separátně jednal ještě dříve, než začnou vyjednávat s SPD a CDU. Pokud by se mu opravdu podařilo takový dvojblok vytvořit, ještě by posílil svoji beztak silnou pozici. Jedním dechem je však třeba dodat, že přílišný tlak obou menších stran by mohl vyvolat reakci velkých stran a příklon k velké koalici. To ostatně známe z Česka, z dob takzvané opoziční smlouvy. K tomu je však nyní velmi a velmi daleko.
Protestní Alternativa pro Německo obhájila spolkovou parlamentní existenci. S 10,1 procenta sice nezazářila jako před čtyřmi lety, ale uspěla. Především východní spolkové země jsou její velkou baštou, což dokázala vítězstvím v Sasku a Durynsku, tedy dvou zemích ležících na hranici s Českem. AfD dala najevo, že s ní ostatní strany musejí do budoucna rozhodně počítat. A to možná již nejen jako se soupeřem či ostrakizovaným nepřítelem.
Není levice jako Levice
Ve volbách značně posílily levicové strany. Úspěchy SPD a Zelených však jdou na vrub třetí levicové formace. Strana s názvem Levice a složitou postkomunisticko-krajně levicovou identitou dokonce nezískala ani potřebných pět procent hlasů. V Bundestagu ji tak zachránily jen přímé mandáty, tedy křesla, jež získala ve většinové části voleb. Nad její spolkovou budoucností se vznášejí velké otazníky. To však samozřejmě neplatí o východních spolkových zemích.
Novinkou a raritou je zisk jednoho křesla pro stranu zastupující dánskou menšinu žijící ve spolkové zemi Šlesvicko-Holštýnsko.
Výzva hodná Angely
Němci postavili postmerkelovskou politickou reprezentaci před výzvu, kterou by zvládla snad jedině Angela Merkelová. Štěstím v neštěstí je, že od vrcholných představitelů stávajících stran se toho moc neočekává, a tak mohou spíše příjemně překvapit. Teprve teď se opravdu ukáže, co kdo umí a čeho je či není schopen.
