Obě vládní německé strany – konzervativní křesťanští demokraté a liberálně-levicoví sociální demokraté – se po čtyřech letech vlády (a dvanácti letech z posledních šestnácti) znovu sešly na špici volebního pole. Výsledky nedělních voleb do Bundestagu, spolkového parlamentu, dávají největší šanci k sestavení vlády sociálním demokratům.
Ani jedna strana nebude docela spokojená. Sociální demokracie se ziskem 25,7 procenta měla ještě týden před volbami průměrně pětiprocentní náskok. Konečné hubené vítězství (1,6 procentního bodu) se promítlo do rozdílu deseti křesel v Bundestagu. Její lídr, ministr financí Olaf Scholz, mohl očekávat jednoznačnější mandát.
Zelený Berlín
Křesťanští demokraté (24,1 procenta) naopak zaznamenali nejhorší volební výsledek za celou dobu své existence. Skutečnost, že ztrácejí 1,6 procenta hlasů (ve srovnání s očekávaným nejméně tříprocentním odstupem za SPD), je slabou útěchou.
Spokojení nemohou být ani Zelení, kteří se na jaře těšili krátkodobému vedení v průzkumech, ale nakonec skončili s necelými patnácti procenty daleko třetí. Také ve volbách berlínského Senátu čili městské rady, kde podle prvních zpráv měli naději na celkové vítězství, a tím na obsazení pozice starosty, nakonec skončili druzí za sociálními demokraty.
Vítěz voleb bude muset o vytvoření budoucí vládní koalice jednat s nejméně dvěma dalšími stranami. To není nic jednoduchého, protože stran není dost. Alternativa pro Německo (AfD) se svým nacionalismem a Levice se svými antikapitalistickými, proruskými postoji by měly být pro obě velké strany coby vládní partneři nepřijatelné. Obě extremistické party přitom získaly dohromady jen 15,3 procenta hlasů; budiž to bráno jako možná největší triumf vlády Angely Merkelové.
Lindner na koni
Tím ve výběru zbývají pouze Zelení a liberálové (FDP), kteří si se ziskem 11,5 procenta hlasitě řekli o účast ve vládě. Vzhledem k tomu jsou prakticky představitelné jen čtyři varianty podoby nové vlády. První z nich by mohlo být pokračování velké koalice. Lze si však snadno představit, že Olaf Scholz – bude-li vládu sestavovat právě on – by k takové možnosti sáhl až po vyčerpání všech ostatních.
Druhou možností je rudo-zeleno-žlutá koalice SPD s liberály a Zelenými. To by mohlo znamenat, že by liberálové mohli lámat ostří nejdivočejších zelených nápadů; vládě by to mohlo vtisknout relativně předvídatelný centristický ráz.
Zelení by šli do takové koalice s radostí, ale potíže mohou dělat právě liberálové. Ačkoli svým důrazem na ekonomickou svobodu jsou blíže konzervativcům z CDU, byli to před čtyřmi lety právě oni, kdo vydíral Angelu Merkelovou natolik, že jejich koalice vůbec nevznikla (ačkoli by byla logická a stačila by dvoučlenná). Letos bude jejich šéf Christian Lindner znovu na koni.
Jamajská hrozba
Konečně je tu nepříjemná možnost, že by se pragmatik Olaf Scholz neubránil tlaku levého křídla své partaje a šel by (spolu se Zelenými) do spolupráce s Levicí. Ta se ovšem do parlamentu dostala pouze díky přímým mandátům, protože na spolkové úrovni nedosáhla na zisk potřebných pěti procent. Její účast ve vládě by Německo destabilizovala v roli člena NATO a ohrozila by vůdčí roli Berlína v Evropské unii. Hrozba je to vzdálená, ale existuje.
Důvodem, proč existuje, je teoretická možnost vzniku takzvané jamajské koalice, tedy černo-žluto-zelené. Kdyby Scholz vládu nebyl schopen sestavit se Zelenými a liberály, mohly by tyto dvě strany vytvořit spojenectví s křesťanskými demokraty. Pro Scholze by to znamenalo takovou politickou ostudu, že by se tomu snažil předejít všemi prostředky. Jestli by sáhl i po Levici, není jisté.
