Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Nutnost vybírat mezi pacienty s covidem-19, kdo potřebnou pomoc dostane, a kdo ne, se nemocnic v Německu netýká. Je to i díky lepší organizaci péče, říká lékařka Ludmila Kimmer
Ludmila Kimmer pracuje v menší soukromé nemocnici v Sasku. V prosinci tam byli na pokraji sil a kapacit. Na rozdíl od nás se ale v Německu otázka, komu dát přednost, když nebudou přístroje, nijak zvlášť neřešila. Němci na rozdíl od Čechů totiž do nemocnice už často přicházejí s tím, že vědí, co by chtěli, aby se dělo, pokud by se jejich stav významně zhoršil. „My jsme si ale u pacientů nad osmdesát vyzkoušeli, že mají větší prospěch, pokud se nám podaří JIP a umělé plicní ventilaci vyhnout, například pomocí tzv. high flow kyslíkové terapie, kterou nám poskytlo novorozenecké oddělení. Jde o neinvazivní maximální navýšení přívodu kyslíku s částečným zvýšením tlaku v plicních sklípcích,“ říká Ludmila Kimmer.
Myslím, že se tu bavíme o problému, který ve skutečnosti neexistuje a u nás není žádným velkým tématem. Vždy se rozhodujeme podle prognózy pacienta. Máme zkušenosti s tím, co s ním velmi pravděpodobně bude, když jej připojíme na umělou plicní ventilaci. V počátcích nástupu viru, který nikdo neznal, jsme samozřejmě zjišťovali, jaký bude mít nemoc průběh v různých věkových skupinách. Dnes víme, že ta prognóza u lidí nad 80 let, kteří respiračně selhávají, není dobrá. Neznám přesně praxi v Česku, ale my se o tom hodně bavíme s příbuznými. Vysvětlujeme jim, co přesně takový zákrok obnáší, včetně toho, jaké a kam zavedeme všechny hadičky a jaká je pravděpodobnost, že to pacient přežije, a jaká potom bude pravděpodobná kvalita jeho života.
Lidé zhruba nad 50 let tady velmi často přicházejí do nemocnice už s úředním dokumentem sepsaným u notáře, co dělat v případech, kdy oni sami už nemohou rozhodnout, zda například chtějí připojit na ventilaci, zda oživovat a tak dále. Hospitalizace na JIP nebo na ARO je obrovská zátěž pro organismus a pacienti a příbuzní mají právo to vědět. Pacienti po umělé plicní ventilaci – zejména ti starší – už často nejsou schopni dýchat sami, musí podstoupit tracheostomii, chodí sice potom rovnou do lázní, kde se snaží jejich stav zlepšit, někdy se je ale už nepovede samostatně rozdýchat. Když jim tohle vysvětlíme a oni vědí, že prognóza není dobrá, často se rozhodnou tohle nepodstupovat. Nejde o strašení, ale o to, že mají právo to vědět. Samozřejmě, pokud si pacient i jeho rodina přejí maximální péči a z našeho pohledu to není úplně nemožné, respektujeme jejich přání.
Přesně se to samozřejmě nedá říct. My jsme si ale u pacientů nad osmdesát vyzkoušeli, že mají větší prospěch, pokud se nám podaří JIP a umělé plicní ventilaci vyhnout, například pomocí tzv. high flow kyslíkové terapie, kterou nám poskytlo novorozenecké oddělení. Jde o neinvazivní maximální navýšení přívodu kyslíku s částečným zvýšením tlaku v plicních sklípcích.
My jsme malá soukromá nemocnice s 65 lůžky. A v prosinci jsme jich měli 45 obsazených pacienty s covidem. Měli jsme dny, kdy jsme pacienty překládali přes celé Německo do Šlesvicka-Holštýnska nebo vrtulníkem do Berlína. Ale to můžete udělat s pacientem, který je dostatečně stabilní, aby to přežil, takže jsme tuhle cestu volili ve chvíli, kdy jsme měli třeba dva pacienty, u kterých bylo nebezpečí zhoršení, přitom naše intenzivní péče už byla obsazená.
V době, kdy bylo celé Německo zahlcené, se to týkalo jen pacientů pod 70 let. Existuje tu tzv. korona dispečink (v originálu Corona Leitstelle), který má neustále přehled, kde jsou volné postele. Organizace péče tu funguje, ale ani tady to nebylo od začátku dokonalé. Ze začátku krize letos na podzim jsme třeba také neměli dost ochranných pomůcek, dokonce tu padaly návrhy, abychom používali místo obleků velké igelitové pytle. Naše nemocnice má jen tři chladicí boxy, nebyli jsme připraveni na takové umírání, které přišlo s covidem. V pondělí jsem se děsila jít do práce, mrtví nám tu leželi na pokojích.
Jak jsem říkala, respektujeme přání pacienta a příbuzných. Lékařské rozhodnutí je potom společné anesteziologa a třeba internisty, který o pacienta pečuje. S covidem se asi zvýšil důraz na to, že už při příjmu s pacientem toto důsledně probíráme a dokumentujeme, a to i u mladších ročníků. Většinou přicházejí ve stavu, kdy jsou na tom ještě dobře, a uvědomují si, proč to děláme. U covidu se ale může jejich stav velmi rychle a náhle zhoršit.
Jasná je zásada, že nikdy neodpojíte od přístroje pacienta, který má naději, proto, že by se jiný jevil jako nadějnější. Jinak bychom postupovali podle toho, kdo by se zhoršil jako první. My jsme se ale do téhle fáze díky dispečinku a jakési předběžné opatrnosti nedostali. Vždy jsme také měli ještě v záloze dva ventilátory na pohotovosti, které se používají při resuscitaci a nejsou úplně vhodné pro dlouhodobou ventilaci, ale v krizi je možné použít je na přechodnou dobu. To bylo naše nouzové řešení, ale nepotřebovali jsme ho. Mít dva pacienty, kteří na tom budou stejně, a jeden přístroj – to je situace, kterou bych nechtěla zažít.
V jednu chvíli jsem měla plnou JIP a covidového pacienta s mentální retardací a obrnou z dětství, kterého přivezli už ve velmi vážném stavu. Já jsem věděla, že i když ho připojíme na přístroje, nepřežije nebo by kvalita jeho dalšího života byla strašná. Navíc by si prošel obrovským traumatem. JIP jsme měli v tu chvíli plnou, anestezioložce odcházel (umíral) šedesátiletý pacient, nebylo v tu chvíli možné s někým sáhodlouze probírat, co dál. Příbuzné tento pacient neměl a jeho zákonný zástupce rozhodnutí o dalším postupu přenechal mně. V tomto případě jsem zvolila konzervativní, až paliativní přístup. V rámci normálního oddělení dostal tento pacient veškerou možnou péči včetně tišení bolesti a dušnosti, ale nepřistoupili jsme k intenzivní terapii. I když vím, že to bylo správné rozhodnutí – my se snažíme, aby pacienti netrpěli, ne abychom je za každou cenu drželi při životě, který už vlastně žádným životem není –, byla bych v tu chvíli ráda, kdyby nás to rozhodnutí dělalo víc.
Na druhou stranu ten „nezúčastněný člověk“ by se ale stejně musel s tím případem dopodrobna seznámit, aby znal celou anamnézu pacienta včetně jeho sociální a rodinné situace a třeba i toho, jestli ještě chodil sám nakupovat nebo hlídal vnoučata. Jenom když tohle všechno víš, můžeš opravdu rozhodnout ve prospěch pacienta. Já osobně bych byla samozřejmě raději, kdybych se mohla s někým poradit, ale na druhou stranu bych nechtěla, aby o mých pacientech rozhodoval někdo, kdo je vůbec nezná.
