Když si ho před třemi lety Ukrajinci zvolili, vypadalo to jako další součást východního koloritu země, která považuje za vrchol politické kultury bývalého boxera. Jinak jí totiž vládla dlouhá řada aparátčíků a více či méně hnusných oligarchů, kteří se lišili jen mírou zkorumpovanosti a servility vůči Rusku. Volodymyr Zelenskyj byl západní optikou (a vlastně i jakoukoli jinou) v lepším případě populistická televizní hvězdička, a nebudeme si nic nalhávat, jako kuriozitu s pochybným zázemím a bez zkušeností jsme ho vnímali i my.
Ale to, co dělá od začátku ruské invaze (a vlastně už dlouho před ní), předčilo veškerá očekávání. V tom nejlepším slova smyslu. Z herce a komedianta se stal státník a hrdina. To slovo se českému publiku často příčí, kape z něj příliš patosu, který nemáme rádi, ale tady je zcela namístě. Zelenskyj se mohl sebrat a utéct, nebo se podvolit a s Rusy se potupně dohodnout. Málokdo by mu to vyčítal, protože situace hlavně na začátku vypadala naprosto beznadějně. Ale on to neudělal. Odmítl být jako Afghánec Ašraf Ghaní, který před půl rokem prchal před mnohem slabším protivníkem.
Zelenskyj se vzepřel osudu, nenechal se zastrašit a drží. A s ním drží celá Ukrajina. Tím dokázal víc, než si kdo mohl představit. Bez velké nadsázky lze říct, že zachránil Evropu. Unie se probudila z letargie a divného snění o Rusku coby civilizované zemi. Snad se díky tomu ještě zachráníme, i když to bude bolet. A možná nejkurióznější na tom je, že to Zelenskyj dokázal ne navzdory tomu, že je herec, ale protože je herec. Zelenskyj totiž opravdu je herec, ale herec s dějinným posláním. A jestliže bývá často srovnáván s Churchillem, v tomto kontextu se spíš nabízí srovnání s Ronaldem Reaganem. Stejně jako on umí mluvit, používat velká slova a oslovit nejen politiky, ale i obyčejné lidi. A v tomto čísle Hrotu si můžete přečíst první velký živý rozhovor, který od začátku invaze poskytl.
Udělali ho kolegové z našeho partnerského týdeníku The Economist a nebylo to nic jednoduchého. Mluvili s ním v jeho kyjevské „pevnosti“ za přísných bezpečnostních opatření a během hovoru se plynule přecházelo z angličtiny do ukrajinštiny a ruštiny. Místy byl přepis, z něhož jsme překládali, snad i proto trochu syrový, ale působí nesmírně autenticky. A je z něj jasně vidět, proč Zelenskyj dokázal, co mnozí považovali za nemožné.
Ukrajině se pochopitelně věnujeme i v dalších materiálech v tomto čísle Hrotu. Už byla řeč o tom, že nás všechny budou následky ruské války bolet, a jednu část této bolesti rozebíráme v tématu věnovaném reálně hrozícímu nedostatku potravin. V eseji připomínáme periodicky se opakující záchvaty rusofilního klamu, kterým propadali naši vrcholní politici Benešem počínaje a Zemanem konče.
A protože jsme pořád hlavně ekonomický týdeník, nemůžeme pominout ani byznys. Příběh Jozefa Oravkina a miliardářské líhně v Pentě působí v tomto kontextu jako příjemná oddechovka. Rozhovor s historikem Karlem Hlaváčem o knize, kterou napsal o ministru financí a šéfovi národní banky Karlu Englišovi, připomene pro změnu jinou, gentlemanštější dobu.
Dobu, která ovšem skončila naprosto tragicky. Napřed kvůli nacistům a pak kvůli Rusům. Doufejme, že už se nebude opakovat.
