Ruská propaganda vz. 2022: zrádci, hrdinové a spousta užitečných idiotů
Současná ruská mediální propaganda nám připomíná, v čem jsme žili před listopadem 1989
Napadnout to musí nejednoho soudného čtenáře a posluchače: z toho, co vysílají ruské prorežimní televizní stanice a píší stejně laděné noviny a časopisy, kremelská ideologie kape tak mohutně, že by byla schopna znovu naplnit vysychající Aralské jezero. Přesto zprávy, reportáže, rozhovory nebo komentáře konzumují desítky milionů lidí a minimálně část z nich je bere jako každodenní standard.
Mnohým dříve narozeným českým občanům se musí vybavit vzpomínka na dlouhá desetiletí před listopadem 1989. To, čím jsou nyní „krmeni“ rusky mluvící obyvatelé, jsme na vlastní oči a uši poznali za čtyřicetileté vlády komunistické strany. Od té doby se změnily vlastně jen kulisy: my jsme žili v době studené války a od Západu nás dělila železná opona, Rusové a Ukrajinci žijí ve válce horké a dělí je zákopy plné vojáků.
Šašek, komik, pistolník
Jedním z osvědčených ideologických nástrojů, které platí po staletí, je snaha o zesměšnění protivníka. Nejinak tomu je za současné ruské agrese na Ukrajině. Stačí si vybavit ruské mediální útoky na prezidenta Volodymyra Zelenského, který je vzhledem ke své předchozí herecké kariéře nálepkován jako komik nebo šašek. A objevily se dokonce pomluvy, že je závislý na drogách.
Ruští ideologové a kremelští novináři se ale zaměřují také na Zelenského západní „nohsledy“, například amerického prezidenta Joea Bidena. V této disciplíně zvláště vyniká moderátor a propagátor putinovského režimu Vladimir Solovjov v diskusním pořadu ruské státní televize Kanál 1. Loni v létě například divákům řekl, že Biden nemá mozek, respektive: „Kdyby měl Biden mozek…“ Zdárně mu sekunduje třeba někdejší ruský prezident Dmitrij Medveděv, který letos v dubnu nazval amerického prezidenta vzhledem k jeho vysokému věku „senilním a zoufalým dědečkem“.
Ale to přece také moc dobře známe. Stačí se vrátit do osmdesátých let, kdy byl americkým prezidentem Ronald Reagan. Známá jsou jeho slova o Sovětském svazu coby „říši zla“. Mimochodem, výroku o „agresivních záměrech říše zla“ bylo letos v březnu čtyřicet let – a znovu je platný. Je tu ovšem ještě jedna podobnost se současností: stejně jako ukrajinský prezident měl za sebou i Reagan poměrně úspěšnou hereckou kariéru. A právě to komunističtí ideologové využívali k zesměšňování – podle tehdejších kádrových notiček bylo nemyslitelné, že by se „kumštýř“ mohl stát hlavou státu. Vzhledem k tomu, že Reagan hrál především ve westernech, býval označován také za pistolníka nebo kovboje.
„Pan Reagan si zřejmě plete politiku s rodeem,“ zněla jedna z legendárních hlášek Jiřího Jambora, šéfa zahraniční redakce Československé televize, který si ke svým „výchovným“ komentářům často vybíral západní státníky. Velmi obratně mu sekundoval Ivan Brož, který sice pracoval na ministerstvu zahraničí, ale na televizní obrazovce se často objevoval jako externí komentátor. Získal přezdívku Pershing, protože mnohokrát mluvil o zlých Američanech, jejichž rakety míří na svobodný tábor socialismu a míru. Jeden z jeho komentářů se týkal „statečných anglických žen“, které několik týdnů tábořily u plotu americké vojenské základny, aby protestovaly proti rozmístění rakety Pershing na Britských ostrovech.
Pavel proti vůli lidu
To byl také jeden z hojně využívaných ideologických prvků: komunističtí komentátoři se snažili dokázat, že západní politici včetně premiérů a prezidentů „jdou proti vůli vlastního lidu“. To, že byli zvoleni ve svobodných volbách a že právo na demonstraci patří k základům demokracie, jaksi zůstalo nevyřčeno. Ostatně pro komunisty to bylo beztak nemyslitelné.
Na obdobnou vlnu najela kremelská ideologická mašinerie, když letos na konci dubna navštívil Ukrajinu český prezident Petr Pavel, který na jedno bojové vozidlo napsal „Go home, Russians. Until it’s too late“, tedy „Jděte domů, Rusové. Než bude pozdě“. Proputinovská média se u svých diváků a čtenářů snažila vzbudit dojem, že Pavlův čin vyvolal mezi obyvateli Česka ohromné pobouření, že prezident jde opět proti vůli lidu.
Například Julie Vasilijevová v Komsomolské pravdě s chutí poukazovala na to, že čeští uživatelé Twitteru za to Pavla kritizovali, někteří prý napsali, že tato „klaunovská show byla určena výhradně pro americké a evropské publikum“ nebo že „tímto způsobem prezident České republiky přibližuje svět třetí světové válce“. Agentura Ria Novosti zase uvedla, že jeden z komentátorů na sociální síti se nad Pavlovým vzkazem „ušklíbl“, další zase vyzval, ať se veškerá technika NATO vrátí domů. Sociální sítě takovým výlevům poskytují dostatek prostoru, některé píšou ruští trollové, některé přesvědčení užiteční idioti. Vypovídá to pouze o tom, že na rozdíl od Ruska, kde se sebemenší náznak nesouhlasu s válkou trestá vězením, nejsme totalitní stát. A o většinovém názoru veřejnosti to nevypovídá vůbec nic.
Opět tu můžeme najít srovnání s překrucováním faktů v československých komunistických novinách, konkrétně v Rudém právu. Například na konci šedesátých let minulého století tento ústřední tiskový orgán KSČ, který hrál po desítky let důležitou roli v propagandě předlistopadového režimu, popisoval střet černošských demonstrantů s policií. Článek s titulkem Slzným plynem proti černochům působí jako dokonalý odlitek propagandistického lisu: nepřátelská vláda nechce zlepšit životní podmínky černošského obyvatelstva, a ještě ho napadá slzným plynem a obušky.
Zrádci mezi námi
V každém totalitním režimu se to samozřejmě zrádci různého charakteru jenom hemží a strážci zavedeného systému musí být stále ostražití. Je to oblíbená a osvědčená taktika: vedle vnějších nepřátel jsou mezi námi i ti vnitřní. Ale s těmi se samozřejmě vypořádáme, dostanou, co si zaslouží!
Už citovaná Komsomolská pravda ke konci května přinesla text Alexandra Bojka o údajném ruském sabotérovi, kterého naverbovali ukrajinští neonacisté. Šestadvacetiletý Semjon byl zadržen v Orsku v Orenburské oblasti. „Teroristovi byla zabavena korespondence s pracovníky ukrajinské zpravodajské služby, kteří mu nařídili zapálit vojenský komisariát, oddělení ruské FSB a zařízení železničního zabezpečovacího systému,“ píše autor, podle něhož pracovníci ukrajinských speciálních služeb „naverbovali“ mladého Rusa na internetu. „V důsledku přijatých opatření byl ale ve spolupráci s policií v Novotroicku v Orenburské oblasti zadržen,“ píše se v textu.
Podobných údajných sabotérů a zrádců lidu byla při budování československého socialismu odhalena a po zásluze potrestána spousta – zejména v prvních letech po „vítězném únoru“ 1948. Například v červnu 1950 se odehrál soud s Jiřím Hejdou, bývalým vrchním ředitelem pražského ČKD, o němž podrobně referovalo Rudé právo. Deník ho mimo jiné spojoval s americkým imperialismem, přesněji řečeno s „odporným služebníčkováním Američanům“. Hejda si měl rovněž přát svobodné volby „pod dohledem amerických tanků a kulometů“. Ale pro komunistický režim a veškerý pokrokový lid to tehdy dopadlo ještě dobře: Hejda byl obviněn z velezrady v rámci zinscenovaného procesu se skupinou kolem Milady Horákové a odsouzen k doživotnímu vězení.
Jsme národem hrdinů
Masám je ale potřeba servírovat i kladné příklady, vzorové hrdiny. V Komsomolské pravdě je k tomu vyčleněna dokonce zvláštní rubrika s názvem Hrdina speciální operace Z. List v ní pravidelně představuje odvážné činy účastníků bojových akcí na Donbasu. „Vojáci, seržanti, desátníci a důstojníci, kteří ukázali své profesní zkušenosti, charakter a absolvovali bojové mise. Nejvyšším hodnocením je jejich odhodlání, asertivita a bojové zkušenosti v ruské armádě, policejních jednotkách Doněcké a Luhanské lidové republiky,“ píše se na úvod. „Naši hrdinové mařili útoky a zabránili protiofenzivě nacionalistů, za což dostali státní vyznamenání. Ale neslouží pro chválu. Vojáci si jsou jisti, že nepřítel nemá šanci na úspěch, protože Donbas a Rusko bojují za spravedlivou věc.“
Noviny v jednom z posledních vydání popsaly například hrdinskou akci vojína Jegora Sapunova, který jako člen útočné skupiny provedl průlom v obraně nepřítele v jednom z taktických směrů. „Využívající terén a skrytě se pohybující obešel pozice nacionalistů z týlu a přesnou střelou z ručního protitankového granátu (RPG) zasáhl nepřátelský sklad raketových a dělostřeleckých zbraní, což vedlo ke zničení tří vozidel,“ uvedla Komsomolská pravda a připomněla i další bojové úspěchy vojína Sapunova.
V Československu jsme také měli podobné hrdiny. Tím největším byl patrně kapitán Státní bezpečnosti Pavel Minařík, který v západním Německu plánoval bombový útok na mnichovské sídlo Rádia Svobodná Evropa. Když se na konci ledna 1976 téměř po osmi letech v zahraničí vrátil do ČSSR, vystoupil na tiskové konferenci, na které se v budově Svazu československých novinářů sešlo 137 zpravodajů ze šestnácti zemí. „Našemu rozvědčíkovi se podařilo proniknout do štvavého vysílače Svobodná Evropa,“ psal tehdejší komunistický tisk. Minařík o Svobodné Evropě mluvil jako o „hanbě éteru“ a také „prohnilé tváři její i celé československé emigrace“.
Zpěvák Josef Laufer posléze nazpíval píseň Dopis Svobodné Evropě: „Díky vám! Díky vám, chlapíku statečný, za vaši odvahu, rozum a sílu! Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční! Přidal jste blankytu do křídel míru.“
Úloha užitečného idiota
Totalitní režimy také s oblibou využívají ke svým propagandistickým cílům „přeběhlíky“ z druhého břehu. Tedy známé osobnosti, které pocházejí ze zdánlivě demokratického světa, ale posléze zjistí, že mnohem lepší to je v totalitním, nebo dokonce diktátorském režimu. Takovou úlohu užitečného idiota v putinovském Rusku hraje nesmlouvavý představitel akčních filmů Steven Seagal. Na začátku května americký herec oznámil, že natáčí dokumentární film z oblasti ukrajinského konfliktu.
„Myslím, že je to velký úkol, ukázat nám a celému světu, co se tam skutečně děje, ukázat celou pravdu,“ citoval Seagala ruský web mk.ru. Herec a režisér dokonce navštívil místa, kde se bojovalo, hovořil s ruskými vojáky, ale také s druhou stranou. „Byl to pro mě šok, že místní Ukrajinci – místní obyvatelstvo – si myslí, že tam nejsou nacisté,“ prohlásil posléze Seagal.
Podobnou roli hrál v dobách studené války v socialistickém táboře americký zpěvák a básník Dean Reed, kterému se posléze říkalo také Rudý Elvis. Už ve svých 22 letech zaujal mixem country a rokenrolu a v roce 1958 se umístil v amerických hitparádách. V šedesátých letech se usídlil v Argentině a stal se z něj levicový aktivista, který ve svých protestsonzích zpíval proti zahraniční politice Spojených států a celému prohnilému kapitalismu. Nakonec se vydal do východní Evropy včetně Sovětského svazu, kde se z něho stala skutečná megastar. A komunistický režim Reeda skutečně mistrně ideologicky využil: americký kovboj, který prozřel! Natáčel desky, hrál ve filmech – mimo jiné i s Václavem Neckářem.
Jenže v polovině osmdesátých let stále častěji uvažoval o návratu do USA. V červnu 1986 se našlo jeho mrtvé tělo. Podle oficiální zprávy šlo o nešťastnou náhodu, když se Reed utopil ve východoněmeckém jezeře Zeuthener, byť byl výborným plavcem. Co bylo přesnou příčinou smrti, se nikdy nevyjasnilo, podle některých spekulací mohl spáchat sebevraždu nebo ho mohla zabít Stasi, s níž spolupracoval. Uvidíme, jaký bude osud novodobého užitečného idiota Seagala, jestli se vydá ve stejných stopách jako Rudý Elvis.