Evropský volební kalendář 2023 otevřelo lednové prezidentské hlasování v Česku a ukončily předvánoční předčasné parlamentní volby v Srbsku. Ani jedny z těchto voleb jistě nebyly kdovíjak evropsky významné. A přece jejich výsledky jako by symbolicky rámovaly končící rok.
První volby roku 2023 skončily vítězstvím Petra Pavla, kandidáta s problematickou minulostí a současně jednoznačnou prozápadní orientací. Ty poslední potvrdily dominanci srbského vůdce Aleksandara Vučiće, po léta zkoušejícího vytěžit maximum z lavírování mezi Západem, Čínou a Ruskem.
A zatímco na počátku roku převládalo očekávání průlomu v ukrajinsko-ruské válce ve prospěch napadené země, od podzimu se už otevřeně hovoří o dlouhé válce s nejasným koncem nebo přímo o nutnosti zasednout za jednací stůl.
Situace houstne
Nálady se však proměnily i v pohledu na jiné nesnáze, které se ukazují být hlubší a vleklejší. Vracejí se problémy, které byly považovány za překonané, a vynořují se nové, ještě složitější. Situace v mnoha evropských zemích houstne každým dnem.
Jasně to dokladují prakticky všechny letošní regionální, parlamentní a prezidentské volby napříč Evropou. A že jich bylo.
Jen v rámci unijních zemí volili své parlamenty Estonci, Finové, Bulhaři, Řekové, Španělé, Slováci, Lucemburčané, Poláci a Nizozemci. Prezidenta vybírali na Kypru i v Řecku. Z nečlenů EU připočtěme parlamentní volby v Srbsku, Černé Hoře a ve Švýcarsku.
Klid i revoluce
Některé volby zásadně zatřásly národními politickými scénami. V případě Nizozemska můžeme dokonce mluvit o pomyslném devátém stupni Richterovy škály, přičemž takové zemětřesení se vyznačuje tím, že přichází maximálně jednou za dvacet let a může působit škody i na vzdálenost tisíců kilometrů.
Politickou scénu země tulipánů takříkajíc načaly už jarní regionální volby, které vyhrála prakticky nová agrární strana. A dodělal ji podzimní parlamentní triumf Strany pro svobodu, vedené Geertem Wildersem. Jen málokdo v celé Evropě včetně samotného Nizozemska, a to bez ohledu na to, jestli této změně fandí, je mu lhostejná, nebo jej děsí, tuší, co vlastně bude dál. Jisté je, že toto vítězství má potenciál daleko přesahující hranice země.
V souvislosti s tím je důležité připomenout, že dosavadní haagská centristická vláda zdaleka nebyla jediným kabinetem, kterému letos voliči vystavili stopku. Totéž se stalo i vládě finské, slovenské, polské, lucemburské, bulharské a z neunijních zemí i černohorské.
Země, kde obhájci udrželi vládní pozice
Estonsko: První žena v čele estonské vlády Kaja Kallasová přivedla svou liberální Reformní stranu k dalšímu vítězství a sestavila novou koaliční vládu s liberály a sociálními demokraty.
Španělsko: Levicoví socialisté byli těsně poraženi Lidovou stranou. Socialistický premiér Pedro Sánchez ale prokázal větší ústupnost vůči požadavkům katalánských, baskických a jiných autonomistů a separatistů a vytvořil koaliční vládu s radikálně levicovou koalicí Spolu. Bude sice vládnout, ovšem celá země za to může zaplatit velmi vysokou cenu, kterou je zpochybnění právního státu (v důsledku omilostnění strůjců neústavního katalánského referenda o samostatnosti) a dost možná i samotné územní integrity země.
Řecko: Aby dosud vládnoucí Nová demokracie v čele s Kyriakosem Mitsotakisem získala absolutní většinu, muselo Řecko opakovat volby. Předčasné volby se konaly jen pět týdnů po termínu řádných voleb.
Turecko: V parlamentních i prezidentských volbách obhájil svou dominantní pozici Recep Tayyip Erdoğan a jeho islamistická Strana spravedlnosti a rozvoje, jež vládne společně s nacionalisty.
Kypr: V prezidentských volbách zvítězil Níkos Christodúlídés, kandidující jako nezávislý s podporou konzervativců a několika menších stran.
Srbsko: V překvapivých předčasných volbách zvítězila Srbská progresivní strana, vedená prezidentem Aleksandarem Vučićem.
Švýcarsko: Země má velmi specifický – takzvaný direktoriální – model vládnutí, ve kterém mají výsledky jen omezený vliv na formování vlády. Zemi helvétského kříže již několik desítek let vede široká koalice čtyř hlavních stran. Nejsilnější postavení v ní má opět konzervativní Švýcarská lidová strana.
Naopak, obhájily vládní strany v Estonsku, ve Španělsku, v Řecku a v Srbsku. A prezidenty stejné (nebo alespoň podobně politicky orientované) mají obě prezidentské demokracie – Turecko a Kypr.
Na první pohled se výsledky všech zmíněných voleb zdají velmi nesourodé. Bude to tím, že ony opravdu dost nesourodé jsou, což je patrné i na druhý či třetí pohled. Pokud ovšem pronikneme hlouběji pod povrch, zjistíme, že mnohé okolnosti se tu často opakují a některé tendence se značně prolínají.
Posun doprava
Evropa se pomalu, ale jistě posouvá směrem doprava. Z patnácti rozebíraných zemí si pravicového premiéra (nebo v případě prezidentských režimů prezidenta) udrželo nebo nově vybralo jedenáct. Výjimky tvořily jen Polsko, Slovensko, Španělsko a Černá Hora, která je ovšem dost sporným případem.
Zřetelný a dlouho nevídaný posun k pravici a konzervatismu zažilo Nizozemsko, Finsko, Švýcarsko a Bulharsko. Stranou nezůstalo ani Španělsko, kde však vítězní lidovci nevyhráli dost na to, aby mohli převzít vládu.
Není pravice jako pravice ani levice jako levice
Tohle trochu banální konstatování bychom si měli zapamatovat, bude totiž brzy platné po celé Evropě. Souvisí s tím, o čem jsme v Hrotu psali již před rokem. Drtivou většinu evropských společností už dávno nedělí tradiční levopravá štěpicí linie, která historicky kopírovala třídní konflikt práce versus kapitál. Kapitalismus se už dávno změnil a spolu s ním i společnost, voliči a strany.
Společností teď hýbou zejména jevy spojené s globalizací – v ekonomickém i kulturním rozměru. A tak, ač evropské rodiny letos hodně trápily ekonomické problémy, voliči se často rozhodovali spíše podle toho, jakou pozici konkrétní strana zaujímá právě vůči globálnímu volnému pohybu zboží, služeb, kapitálu a práce a pochopitelně vůči imigraci a multikulturalismu.
Zjednodušeně řečeno, jak je strana vůči těmto jevům „otevřená/open“ či „uzavřená/closed“. Je přitom jasné, že kombinací otevřenosti a uzavřenosti je hned několik a někdy mohou i značně překreslit zaběhnutá koaliční schémata.
Země, kde otěže vlády převzala opozice
Finsko: Stát prošel jednou z největších politických změn za posledních třicet let. Nyní ho vede koaliční vláda v čele s Petterim Orpem z konzervativní strany.
Polsko: Ačkoli PiS obhájila vítězství, zemi povede vláda Donalda Tuska, v níž se spojily Občanská koalice, Polsko 2050 a Levice.
Lucembursko: Zemi dosud vedla koalice socialistů, liberálů a Zelených. Nyní ji vystřídala koalice vítězných křesťanských demokratů a liberálů, kteří skončili třetí, získali však více mandátů než druzí socialisté.
Slovensko: Po neuvěřitelných peripetiích minulých let byla dosavadní vládní koalice smetena a odsunuta do opozice. Státu opět vládne vítězný Směr v čele s Robertem Ficem, který utvořil koalici se stranou Hlas a Slovenskou národní stranou.
Černá Hora: Minulý rok přinesl do politiky této malé balkánské země největší změnu za posledních třicet let. Prozápadní ekonom Jakov Milatović porazil v prezidentských volbách Mila Đukanoviće, který působil jako premiér nebo prezident nepřetržitě od roku 1998. Letos obrat dokonaly parlamentní volby, v nichž zvítězila Milatovićova strana Evropa nyní a premiérem se stal její lídr Milojko Spajić.
Nizozemsko: Již před volbami ohlásil konec kariéry dlouholetý premiér Mark Rutte. Ve volbách zvítězila Strana pro svobodu vedená Geertem Wildersem. Stále probíhají jednání o sestavení nové vlády.
Zvláštní situace
Bulharsko: Stát prošel v posledních dvou a půl letech celkem paterými parlamentními volbami. Po těch letošních si dvě hlavní znepřátelené formace uvědomily, že krizi nepřekonají jinak, než že se spojí. Zemi nyní vede koaliční vláda vedená liberálem Nikolajem Denkovem.
Dobře patrné je to na příkladu nové finské vlády, kterou vedou tradiční liberální konzervativci. Ti prosazují snížení daní a regulace, jakož i zapojení země do volného mezinárodního obchodu, zároveň ale podporují podstatně striktnější imigrační politiku. Jsou tedy open/closed. A ti se ve vládě spojili s „Běžnými Finy“, tedy uskupením, které sází v první řadě na zásadní omezení počtu přistěhovalců a v druhé řadě na postupné vyvádění země z globalizované ekonomiky. Patří tudíž do kategorie closed/closed.
Zelená, barevná, duhová
K tomu, abychom pochopili, co se v Evropě děje, ovšem open/closed koncept zdaleka nestačí. Mnozí voliči se letos rozhodovali podle postojů vůči v Evropě nastolenému Green Dealu. K sečtení zemí, jejichž voliči dali jednoznačnou přednost striktnímu dodržování klimatických závazků, by nám i tentokrát stačila jedna ruka. A stejně by nám ještě prsty přebývaly.
Zelenější vládu má po letošku snad jedině Polsko (nicméně i tam se teprve ukáže, jak horké to nakonec bude) a možná ještě Černá Hora. A stejně environmentálně orientovaná zůstala španělská vláda.
Ve všech ostatních sledovaných zemích letos zastánci Green Dealu oslabili. To platí i o již zmíněném Finsku, v němž právě racionálnější postoj vůči zeleným závazkům tvoří další pojítko nového kabinetu. Dodejme, že nejsilnější vliv na vznik nové vlády křesťanských demokratů a liberálů v Lucembursku měla těžká porážka dosud vládnoucích Zelených, v jejímž důsledku dosavadní koalice ztratila většinu.
Evropou kromě toho obcházejí kulturní války, které se v různých koutech vážou na rozličná historická bezpráví a křivdy. Většinu z letošních volebních bitev vedených na jejich bázi vyhráli zastánci „tradiční kultury“. Úspěchy opačné strany byly výjimkou, viditelnou snad jen v Polsku a ve Španělsku (v obou zemích ovšem ve velmi omezené podobě).
Vítězní lídři
Společným motivem všech sledovaných voleb bez rozdílu byla dominantní role silných lídrů. Ať už strany obhajovaly, nebo útočily z opozice, ať už šlo o tradiční strany, či nové formace, bez silných osobností v čele se neobešly.
Dobrými příklady jsou nový finský premiér Petteri Orpo (evidentně těžil ze zajímavého faktu, že byl mezi osmi nejsilnějšími finskými stranami jediným lídrem mužského pohlaví) nebo staronový španělský premiér Sánchez, který sice nevyhrál, ale jeho kampaňový finiš nakonec přivedl zemi k faktickému patu, z něhož dokázal získat více než jeho méně charismatický sok.
Tím se dostáváme k faktu, že se personalizace projevila i v povolebních jednáních. Klíčem k úspěchu polské opozice byla schopnost postavit silné lídry, jakými jsou staronový premiér Donald Tusk (Občanská koalice) i vycházející hvězda polské politiky a nový maršálek Sejmu Szymon Hołownia (Polsko 2050). Podobnou roli sehrála na druhé straně neschopnost PiS vymanit se ze schizofrenního modelu, kdy proti sobě stojí volební lídr (Morawiecki) versus šedá eminence (Kaczyński).
Proč už se centristům nedaří
Tváří v tvář mnohým letošním volbám opět o něco zeslábla platnost staré politologické poučky o tom, že volby se vyhrávají středem. Neboli že receptem na úspěch je netlačit v předvolební době na pilu doleva ani doprava a svou pozici budovat co nejblíže středu, protože právě tam se přirozeně nachází největší počet voličů.
Proč už tato poučka neplatí, je jasné. Politika už zdaleka není jednorozměrným střetem, kde bylo opravdu výhodné zaujímat pozici blízkou středu. Konfliktů je tolik, že být všude centristou znamená nemít žádný názor. Jistě, i takoví politici dnes mohou uspět, musí jim ovšem přát situace. Jedním z mála takových politických centristů, kteří letos uspěli, je nový kyperský prezident Níkos Christodúlídés, který kandidoval jako nezávislý kandidát podporovaný několika stranami.
Většina jiných úspěšných kandidátů na premiéra či prezidenta je spíše politicky jasně vyhraněná. Někdy více levopravě (například Sánchez nebo Orpo), jindy více open/closed (například Wilders, Fico, Erdoğan či Tusk).
Centristé a excentrici
Centristou lze ovšem být i v jiném smyslu, a to ve smyslu povahových rysů. Centrista je opakem excentrika, tedy někoho, kdo je výstřední, nezvyklý, nápadný. Centrista je naopak konvenční, obyčejný, normální.
Politická polarizace posledních let značně nahrává názorově vyhraněným politikům, kteří jsou zároveň excentrickými osobnostmi se sklony k narcismu a kvartální hysterii. To bylo letos dobře vidět na příkladech Fica či Wilderse.
Naopak příkladem úspěšného centristy v obou významech slova je nový lucemburský premiér Luc Frieden z Křesťanskosociální lidové strany. Politicky zastává umírněná stanoviska a jeho životopis dokládá přímo vzorovou, konformní kariéru středopravicového politika – bez sebemenší špetky čehokoli excentrického (a ovšem zajímavého).
I takoví lidé jsou v politice přinejmenším občas potřeba. Z podobného těsta je i estonská premiérka Kaja Kallasová, která zemi, jež je průkopníkem a premiantem e-governmentu, vede od roku 2021. Letos její Reformní strana zvítězila ještě přesvědčivěji než před čtyřmi lety.
