V prvních dnech po napadení Ukrajiny 24. února 2022 kdekdo předpovídal, že bude „za chvíli po všem“. Přesné plány Moskvy dodnes neznáme, ale zdá se, že početně silnější a technicky vyspělejší ruská vojska měla bleskově obsadit klíčová ukrajinská území, dobýt Kyjev a svrhnout vládu Volodymyra Zelenského, východ země jednoduše schlamstnout a na zbytku nastolit loutkový režim. Západ měl zkoprněle přihlížet a Američané zpovzdálí soptit, kombinace jaderného a energetického vydírání by pak etablovala nový status quo. K překvapení všech, nejen Moskvy, ale i samotného Západu, se nic z toho nestalo.
Rok poté jsme ve válce. V krvavě vojenské, kterou za nás (zatím) už rok vedou Ukrajinci a my jim jen „přidáváme“, tleskáme a držíme palce. A také v informační a hodnotově-morální, která stejně dlouho zuří po celém světě a Evropa včetně Česka stojí v první linii.
Skutečný horký konflikt však zuří nepříjemně blízko. Rusové ostřelují Lvov (850 kilometrů od Prahy), masakrovali civilisty v Buči (1400) a nejtvrdší boje se dnes vedou kolem Bachmutu (2000). Něco podobného jsme naposledy zažili v devadesátých letech na Balkáně (Srebrenica, Sarajevo přibližně 1000 kilometrů daleko), ale to byl, řekněme, omezený lokální konflikt. Zato pokud by Rusové Ukrajinu ovládli, na ráně by byli další, Pobaltím počínaje a bývalou sovětskou sférou vlivu včetně Česka konče.
O to překvapivější je, jak jsme pořád v klidu. Když bychom shrnuli aktuální dopady na Česko, nejsou nijak dramatické. Statisíce ukrajinských uprchlíků nejsou zdaleka takovou zátěží, jak někteří strašili. Likvidace zbytků obchodu s Ruskem trápí jen pár vybraných firem, Vary už jsou od Rusů dávno vylidněné a opačným směrem se vydávalo jen pár dobrodruhů a hokejistů. Takže zbývá pouze prudké zdražení životních nákladů, a hlavně energií; to citelné je a mnoha Čechům skutečně komplikuje život. Žádná celoevropská humanitární ani ekonomická katastrofa se ovšem nekoná. Díky naprosto nečekaným hrdinům: vysmívaným Ukrajincům, vysmívanému televiznímu komikovi a vysmívané evropské jednotě.
Po roce největšího konfliktu, jaký Evropa za tři čtvrtě století zažila, jsou to pozoruhodně dobré zprávy, byť jako vždy podmíněné. Roku války na Ukrajině se v aktuálním čísle Hrotu věnujeme rozsáhle a z mnoha úhlů. Zatímco ministr zahraničí Jan Lipavský je správně politicky optimistický a trvá na tom, že Ukrajina musí obnovit kompletní územní celistvost a Putin a všichni jeho řezníci se musejí zodpovídat před mezinárodním soudem, bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý je výrazně střízlivější: „Že by Ukrajina provedla opravdu zásadní ofenzivu, která by znamenala odchod všech ruských jednotek z jejího území včetně Krymu, na to je v této etapě konfliktu opravdu hodně brzy,“ říká v rozhovoru Šedivý.
Důkladně jsme se podívali i na ekonomickou stránku války, a to jak na ukrajinské, tak na ruské straně. A i tam se nám rýsuje překvapivě optimistický obraz – tedy pro Ukrajince.
Následky Putinova rozhodnutí zavléct Evropu do války však jsou a budou strašlivé. Počty mrtvých už se nyní šplhají do stovek tisíc. Celý východ Ukrajiny připomíná spálenou zemi a konflikt potrvá roky. Nezbývá než vydržet a nedopustit, aby Rusko vyhrálo. Putinovo vojenské dobrodružství pozorují i jiní, hlavně Čína. Agrese se nesmí vyplatit. Žít znovu ve světě vydaném na milost těm s největším kvérem by bylo peklo.
