Rok 2022 v ekonomice: nadějné vyhlídky zabila Putinova válka

Letošní rok určitě nebude patřit k těm, za nimiž bychom se ohlíželi s povděkem. Zato jako na rok, kdy začala válka na Ukrajině, si na něj vzpomene každý.

Ještě loni touto dobou se předpovídalo, že ekonomika mírně zrychlí a český HDP poroste těsně pod hranicí čtyř procent. Naopak „dovezené“ inflační tlaky měly pomalu opadávat, mimo jiné díky tomu, že se zklidní situace v dodavatelských řetězcích, světový obchod už nebude haprovat kvůli covidovým uzávěrám a kontejnerové terminály ve světových přístavech se postupně odblokují.

Rovněž inflace, jakkoli nepříjemná, byla na rok 2022 odhadována na 5,1 procenta, zarytí skeptici hovořili o procentech šesti. Díky lepší spolupráci bankovní rady ČNB a ministerstva financí se měla koncem letošního roku dostat někam ke třem procentům. To není výčet z nějaké dadaistické věštírny, ale shrnutí všech prognóz publikovaných v říjnu a listopadu 2021 renomovanými mezinárodními institucemi a domácími makroekonomickými týmy.

Zemanova blamáž

Všechno je jinak, protože výchozí předpoklady dostaly 24. února 2022 ránu, ze které se nejde jen tak oklepat a vrátit se na původní trajektorii. I mistři mezi prognostiky se „uťali“. Český prezident Miloš Zeman týden před invazí rozšafně oznámil, že „žádná válka nebude, protože Rusové nejsou blázni, to jen CIA páchá další blamáž“.

V prorežimních ruských médiích získal opět po čase vynikající citační index; člověk by musel vzpomenout památných slov samotného Vladimira Iljiče, aby vystihl roli, kterou Zeman pro Kreml sehrával. Po jistém váhání se rozhodl následovat hlas lidu: průzkum provedený hned první den ruské vojenské invaze ukázal, že 87 procent Čechů ji považovalo za „neomluvitelný akt agrese“.

S přijímáním uprchlíků z Ukrajiny souhlasilo 69 procent respondentů, zdrženlivě až odmítavě se k tomu stavěla čtvrtina obyvatel a 92 procent Čechů se obávalo zvyšování životních nákladů.

Ohromná prvotní vlna solidarity se vždy postupem času vyčerpá, ale s velkým povděkem lze kvitovat to, že vůbec nastala. Dalo se tušit, že po prvotním šoku se začne aktivovat „pátá kolona“, kterou zcela zmátlo „otočení narativu“ prezidenta Miloše Zemana.

Válka přerámovala všechna očekávání – a to nejen v obraně, zahraniční politice a energetické politice. Zejména v Evropě budou následky patrné možná celou generaci.

Drahé energie

Jak dlouho bude trvat nepříznivý poměr mezi cenami dovážených energetických surovin a produktů zpracovatelského průmyslu, symbolizovaný na jedné straně zemním plynem a na straně druhé (například) sklářskými a keramickými výrobky? Pokud nepříznivé směnné relace potrvají řadu let, je zjevné, co z energeticky náročných oborů přežije: jenom produkce s velmi vysokou přidanou hodnotou a silnou značkou. Komu se to nepovedlo dosud, už to nedožene.

Kdo vzýval konec „levné ekonomiky“ v Česku, dočká se ho mnohem dříve, než se nadějeme. Jen vypadá jinak, než jsme doufali – nepřichází přes nárůst přidané hodnoty na pracovníka, který odláká zaměstnavatelům s nižší produktivitou personál prostřednictvím vyšších mezd, ale tak, že ztrátoví zaměstnavatelé budou z trhu vytěsněni.

Co jiného však lze čekat po vnějším šoku? Při stále nízké nezaměstnanosti nebudou reálné mzdy dlouhodobě klesat, ale zároveň není malá otevřená ekonomika (to není urážka, to je technický termín) schopna přenášet svoje zvýšené náklady na energie či mzdy na zbytek světa. Ani Evropa to nedokáže, koneckonců kdo potřebuje pro výrobu zemní plyn, najde ho ve Spojených státech zhruba na pětinové hladině oproti cenotvornému virtuálnímu obchodnímu uzlu (TTF) v Nizozemsku.

„Angst“ nás spojuje

Národní centrum Průmyslu 4.0 přišlo na začátku prosince s analýzou, která vychází z dat získaných během 213 podzimních rozhovorů s klíčovými představiteli vybraných průmyslových firem, vedení průmyslových svazů a expertů. Z ní jde vybrat pár podstatných věcí. Nemusí to být úplně reprezentativní vzorek, ale na „měření teploty“ to stačí.

Inflační očekávání se nám v Česku zahnízdilo, respondenti z průmyslu by rádi zvedli ceny o pětinu, aby kompenzovali alespoň částečně tlaky na vstupech, ale počítají s poklesem tržeb o tři procenta. Skoro čtyři pětiny firem očekávají pokles zisku, třetina vrcholných manažerů se obává ztrátového hospodaření. Češi se v tomto ohledu velmi podobají Němcům s jejich „Angst“, tedy ekvivalentem obav z budoucnosti.

Něco podstatného končí a pro celou střední Evropu je mimořádně důležité, jak se promění obchodní model založený na možnosti německého průmyslu transferovat obrovský objem aktivit s nižší přidanou hodnotou do nových členských zemí Unie ze střední Evropy.

Podívejte se na růst intenzity obchodu Německa se střední Evropou v posledních třiceti letech a zjistíte, že „Visegrád“ je s odstupem největším obchodním partnerem pro německý vývoz, větším než Spojené státy. Totéž platí na straně dovozu, kde je Visegrád váhově významnější než Čína. Samozřejmě že to nejde srovnávat po strukturální stránce, nicméně noví středoevropští členové jsou do německého řetězce zapojeni mimořádně významně. Bez nich by německá konkurenceschopnost vypadala jinak.

Rusko bylo pro Němce spíše trhem budoucnosti, ale ukrajinský konflikt poslal vzájemný obchod do suterénu a nevím, co by se muselo stát, aby se to změnilo. Vývoz Německa do Ruska byl v říjnu meziročně o 59,5 procenta menší a dosáhl pouhé miliardy eur. Vývoz do Spojených států je skoro čtrnáctkrát větší a meziročně stoupl o 26,7 procenta.

Inflační tlaky jsou všude vysoké a rozpočtová politika nikterak přesvědčivá. Slovensko se může schovat za euro, potažmo ECB, a Česko má zase díky násobně vyšším devizovým rezervám teoreticky víc času „vyčekat“ nižší inflaci bez výrazného oslabení měny. Ale že by nám to dávalo spolu s nižší zadlužeností v poměru k HDP nějaký prostor pro „driftování“ v hospodářské politice, to zase ne.

Zelená je teorie

Na otázku, zda má smysl dotovat ztrátové výrobní podniky, které táhnou do minusu náklady na energie, nelze odpovědět jinak než že dlouhodobě určitě ne. Pouze zatížíme stát výdaji, které možná rozprostřou bolest v čase, ale zároveň připoutávají lidi k pracovním pozicím bez perspektivy. Už nyní to vypadá, že nad rozpočtem začíná Česko ztrácet kontrolu.

Z politického hlediska je ovšem situace extrémně nepříjemná, neboť země si zvykla na opičí lehkost roky praktikovaného populismu a říkat elektorátu v této situaci, co nás čeká, je recept na volební prohru. Proto raději předstíráme, že nikdo nebude mezi oběťmi a vše se zanedlouho vrátí k normálu, který tady byl řekněme v roce 2019.

Kdyby to tak bylo, pak by dávala smysl úvaha o dotování pracovních míst v jednotlivých provozech („kurzarbeit“), případně dotování šokového dopadu cen energií („stropy pro velkoodběratele“); průmyslníci by pochopitelně chtěli po vládě obojí. Velmi nerad to říkám, ale nedovedu si představit, jak by se cena takového zemního plynu mohla v Evropě vrátit tam, kde byla v předchozím desetiletí. Ostatně termínované kontrakty s tím nepočítají (viz grafy).

Kdo uhne

Putin se nesporně zmýlil v tom, že závislost na ruském zemním plynu nedovolí EU tvrdě zareagovat na ruskou agresi na Ukrajině a že Američané budou ve své podpoře Ukrajiny vlažní. Jenže velmi špatná kalkulace se ještě nerovná prohrané válce.

Putin může nejen ledaskoho předhodit jako obětního beránka, ale hlavně – i dnes může doufat v únavu z konfliktu a postupné oslabování podpory Ukrajinců ze strany EU a USA. Rusko by rádo začalo znovu do Evropy dodávat plyn a nabízet ceny za dlouhodobý kontrakt, které budou lákavé. Nejen z propagandistických důvodů.

Pokud Rusové drtivě neprohrají, nelze je přinutit, aby dodávkami spláceli reparace. „Nakonec to dopadne nějakou 38. rovnoběžkou,“ jsou slova, která slýchám ze strany lidí, kteří si to velmi nepřejí. Ještě jsme neskončili, ani zdaleka ne.