Recenze: Nic než kapitalismus, budoucnost podle vlivného srbskoamerického ekonoma Milanoviće

Branko Milanović je srbskoamerický ekonom, jenž se dlouhodobě věnuje především distribuci příjmů a nerovnosti. To je také ústřední téma jeho knihy Nic než kapitalismus (v originálu Capitalism, Alone, 2019), kterou vydalo v překladu Jiřího Piluchy v letošním roce nakladatelství Argo.

Milanović se narodil v roce 1953 v Bělehradě a jeho životopis praská ve švech velkými jmény a zkušenostmi, které slibují kvalitní čtení. Je to bývalý hlavní ekonom výzkumného oddělení Světové banky a hostující profesor na Marylandské univerzitě a Univerzitě Johnse Hopkinse. Od roku 2014 působí Milanović jako hostující profesor na Newyorské univerzitě, přednáší mimo jiné také na London School of Economics a na Barcelonském institutu mezinárodních studií. Je autorem šesti a spoluautorem dalších dvou knih a řady odborných článků a studií.

Nic než kapitalismus se dostal do výběru knih roku The Financial Times a časopisu The Economist. A to už něco znamená. Máme tu tedy dvě těžké váhy: renomovaného autora a volbu posvěcenou solidními kapacitami. Ale je to skutečně zasloužené?

Všichni jsme kapitalisté

Poprvé v dějinách lidstva vládne světu jediný ekonomický systém: kapitalismus. Všechny ekonomiky, které dnes hrají nějakou roli, splňují do jisté míry klasickou definici kapitalismu, kdy se jedná o decentralizovaný systém produkce využívající v souladu se zákonem svobodnou pracovní sílu a soukromě vlastněný kapitál. Milanović v pěti kapitolách rozebírá jeho liberálně meritokratickou (USA) a politickou podobu (Čína), jeho fungování v globalizovaném světě a nastiňuje model kapitalismu budoucnosti. Knihu doplňuje seznam literatury a rejstřík.

Kniha nás bez úvodu vrhá rovnou do kapitalistických vod. To může být pro mnohé trochu šok – úvod má svůj smysl a jeho absence může způsobit, že vám bude chvíli trvat, než se zorientujete v terminologii (hodil by se slovníček pojmů). Po několika prvních hutných stranách se jazyk rozvolní, věty přestanou být nekonečně dlouhé a čtenář se začíná orientovat v tom, co ho na následujících necelých třech stech stranách čeká. Nic než kapitalismus přesto rozhodně nepatří k nejčtivějším titulům edice Crossover.

Jako příklad liberálně meritokratického kapitalismu slouží Milanovićovi Spojené státy. Věnuje se systémovým silám, které ovlivňují distribuci příjmů a podporují vytvoření elitní vyšší třídy. Hledá mimo jiné odpovědi na otázky, proč bohatí bohatnou a proč chudí lidé a střední třída nebohatnou tak snadno nebo vůbec. Zajímavá je Milanovićova teorie o tom, do jaké míry – a zda vůbec – si svobodně vybíráme životní partnery, a vyvrací i mýtus o americkém snu.

U politického liberalismu slouží jako ústřední příklad Čína (ale také Vietnam, Malajsie nebo Singapur). Milanović rozebírá historický vývoj regionu a věnuje se charakteristice systému, kdy hlavní povinností byrokracie je realizace vysokého hospodářského růstu a zavádění opatření k jeho dosažení. Druhým rysem je absence vlády zákona a endemická korupce, s níž ani nemá cenu bojovat, protože je nevykořenitelná a pro fungování systému v zásadě nezbytná.

Korupce se navíc podle Milanoviće neomezuje jen na politický kapitalismus, je rysem globálního kapitalismu jako takového: „Ekonomové vyjma moralistů by měli přistupovat ke korupci jako k libovolnému jinému typu příjmu.“ (s. 155) Kromě korupce se věnuje problematické „prémii za státní občanství“, zkoumá, jak globalizace ovlivňuje sociální stát a jak mobilita kapitálu urychluje růst chudých zemí.

Zbytečná snaha

Závěr a výhled do budoucna působí až depresivně. Podle Milanoviće jsou lidé definovaní primárně touhou mít se dobře a to v dnešním světě zajistí jen nahromaděný kapitál. Snaha o co největší hromadu je nadřazená morálním hodnotám – čím větší hromada, tím pokřivenější vnímání spravedlnosti. V Milanovićově vizi budoucnosti nebude nikdo nikoho potřebovat, vše se bude outsourcovat (nikdo nebude vařit vlastní jídlo, uklízet vlastní domov a vychovávat vlastní děti) a celé lidstvo bude směřovat k zániku. Jeho postoj k lidem je značně robotický a účelový, když z toho nic nekouká, není to nic pro autora.

V páté kapitole popisuje scénku, kdy se nastěhoval v New Yorku do domu, kde byla fluktuace nájemníků tak vysoká, že nemělo vůbec cenu chovat se k někomu hezky, protože jste ho pak už stejně nikdy neviděli. Čili: nic z toho nekoukalo, tak proč být milý? „Investovat do hezkého chování je nákladné. Vynaložené úsilí se vyplatí, bude-li hezké chování opětováno. Ale přijdete-li do styku s někým, kdo už tu za měsíc nebude, jaký význam má chovat se k němu hezky? Je to zbytečně vynaložené úsilí.“ (s. 223)

Už od první kapitoly je zřejmé, na které straně barikády Milanović stojí. K jeho oblíbencům patří Thomas Piketty, na jehož knihu Kapitál v 21. století (orig. 2013, č. 2015 v nakl. Universum) se v textu hojně odkazuje, a jeho následovníci. Jeho názor na nerovnost je jasný: bohatí si své bohatství zhusta nezasloužili, dědit velké majetky je hanba a každému takovému dědici by měla být jeho stříbrná lžička pěkně vyrvána z huby (pro sichr i s pár zuby – on bude vědět proč), měli by být řádně zdaněni a naopak dělnému lidu by mělo být přidáno odspodu tak, abychom se v ideálním případě všichni dopracovali do střední třídy.

Pokud s tímto postojem souzníte, zařadíte se do početného tábora Milanovićových obdivovatelů a kniha bude vodou na váš mlýn. Pokud ne, inu, při čtení si zdatně procvičíte svaly na čele. A když nic jiného, dozvíte se, kdo (nebo co) je to homoploutius a proč jím rozhodně chcete být. 

Kam se bude svět ubírat v 21. století? V knize Moc geografie v 21. století, bezprostředně navazující na mezinárodní bestseller V zajetí geografie, který ukázal, nakolik jsou možnosti každého národa omezovány a určovány řekami, horami, pouštěmi, jezery, oceány a množstvím dalších geografických a geopolitických faktorů, Tim Marshall nastiňuje, kde leží ohniska budoucích lokálních i globálních krizí a epicentra hrozících konfliktů a střetů.

Jeho text pomůže čtenáři pochopit, proč další dějství uprchlické krize nastane možná dříve, než si myslíme, proč se právě teď rozehrává velký boj o Tichomoří, jaký vývoj se rýsuje ve Středomoří a na Blízkém východě nebo jak a proč se z vesmíru stává nové bojiště, kde se světové velmoci budou nevyhnutelně střetávat.

Politický systém se změnil, ocitli jsme se v oligarchickém režimu. Pranýřovat jej nestačí, je potřeba mu porozumět, proniknout závoji neprůhlednosti, říci, kdo jsou oligarchové, jaké jsou jejich sítě, jaké jsou jejich morální a burzovní hodnoty. Jedna z výhod aktuálního systému je, že dosud toleruje svobodu jednotlivců, která koexistuje s fenomény nesmlouvavé ekonomické vlády a umožňuje zbytkové hrstce novinářů ještě provozovat svou profesi.

Christophe Deloire a Christophe Dubois nám ve své knize Circus politicus prezentují rozsáhlé šetření o realitě mechanismů francouzské a evropské moci, a dávají nám tak mimořádný nástroj porozumění.

V jejich knize najdeme Sarkozyho jako směšného fanfaróna, Angelu Merkelovou s upřímným přesvědčením, že rovnováha rozpočtu patří k lidským právům, a Belgičany, Holanďany, Lucemburčany a Italy, kteří osobně nepůsobí žádným zvláštním dojmem, ale zato jsou velmi dobře napojeni na americké poválečné mocenské sítě.

Autorka je spolupracovnicí redakce