Puč v Goldman Sachs: Kdo jde po krku šéfovi mocné banky?
Důvodů k pokusu o palácový převrat je víc – peníze, osobní antipatie a důležité trable, v tomto pořadí
David Solomon | Profimedia.cz
V roce 2009 měla investiční banka Goldman Sachs pověst „party mimořádně chytrých banditů“ i mezi lidmi, jimž není úspěch automaticky podezřelý. U lidí levicověji smýšlejících to bylo horší. „Goldman Sachs je podobna dravé chobotnici ovinuté kolem tváře lidstva, s krvavými sosáky zabodnutými do všeho, co je cítit penězi,“ vychrlil dnes již slavnou tirádu na adresu GS emotivní novinář Matt Taibbi v časopisu Rolling Stone. Vampýrovka hlubinná (v originálu vampire squid) je sice zcela neškodná, a nemajíc sosáků, nemůže nic nikam zapichovat, ale metafora se ujala.
Lloyd Blankfein, tehdejší boss Goldmanů, to viděl jinak. „Konáme Boží dílo,“ reagoval na Taibbiho výpad, ačkoli teologická výbava většiny z nás neodpovídá představě, že Všemohoucí chodí a uplácí kvůli kšeftu úředníky stovkami milionů dolarů (jak tou dobou činili Blankfeinovi podřízení v Malajsii a ve Spojených arabských emirátech, kde to na ně o dvacet let později s rachotem prasklo).
To nemůže být náhoda
Jisté je, že nadsázka je žánr, jemuž se ve společnosti Goldman Sachs daří. A ať už práci těchto chytrých banditů charakterizují lépe krvavé sosáky, nebo Boží dílo, letos si našli neobvyklý terč: Blankfeinova nástupce v křesle generálního ředitele, Davida Solomona. Jednašedesátiletý finančník je v čele firmy již od října 2018, ale od začátku letošního roku jej stíhá jeden projev nepřízně osudu za druhým. A činí tak způsobem, jenž prakticky vylučuje jejich náhodný souběh.
Jako první přišla špatná zpráva pro peněženky jeho podřízených. Poslední čtvrtletí loňského roku bylo nejhorší od nástupu globální finanční krize v roce 2008 a jedno z nejhorších v dějinách GS vůbec: 1,3 miliardy dolarů čistého zisku, což čítá výnos v poměru k hodnotě firmy necelých pět procent. Na vampýrovku nic moc.
Částečně to byla Solomonova osobní prohra. Nejslabší výsledek přineslo retailové bankovnictví, na něž nový šéf sázel. Goldmani museli například nechávat pro případ průšvihu stranou až třináct procent rozpůjčených peněz, téměř dvojnásobek amerického průměru, což znamená buď problémy s regulátory, nebo příliš mnoho peněz v nečinnosti; u Goldmanů nejsou zvyklí ani na jedno. Solomon i proto již loni na podzim retail zase utlumil; musel však utlumit i prémie podřízených a ti to nenesli dobře.
Za starých časů by to nejspíš znamenalo Solomonův konec. Odměny partnerů byly stoprocentně závislé na momentálním výdělku, kdežto dnes, kdy je Goldman Sachs akciovou společností, je schvalují akcionáři. Všemocný investiční výbor firmy býval šestičlenný; k odvolání šéfa bylo třeba osmdesát procent jeho hlasů. Pokud se našla odbojná klika, mohl to mít boss rychle nahnuté. (Povídat by mohl Jon Corzine, úspěšný CEO z devadesátých let a pozdější guvernér New Jersey, jenž byl bez okolků odejit, když si proti sobě ryze osobními spory poštval několik kolegů.) Dnes je výbor třináctičlenný, ale pravidlo o osmdesáti procentech platí dál.
Organizátorům případného palácového převratu to tak přidělává práci. Na rozdíl od minulosti musejí ovlivnit mínění zmíněných akcionářů, což volá po mediálním útoku. A skutečně: během několika týdnů od lednového zveřejnění špatných loňských výsledků se noviny začaly hemžit zprávami z Goldman Sachs, jejichž společným jmenovatelem bylo sdělení, že žábou na prameni je David Solomon.
Deníky The New York Times, The Wall Street Journal, týdeník The Economist a čtrnáctideník New York Magazine přinesly během dvou měsíců různá nařčení na Solomonovu adresu. Už třeba víme, že dokáže být tyranem, kterému se lidé bojí sdělovat špatné zprávy; je to „tvrdý chlapík, jemuž snadno bouchnou saze“; upřednostňuje své vlastní zájmy před zájmy Goldman Sachs; tradiční kultura GS, která vedla zaměstnance k tomu, aby se obraceli na vedení s žádostí o pomoc, pod jeho kuratelou nenávratně mizí.
Současně se (v červenci) objevil květnový dopis studentů Hamilton College, Solomonovy alma mater, kteří ho obvinili z „do očí bijící ignorance a neúcty“ po rozhovoru se studenty o odklonu investic od fosilních paliv; Solomon měl v diskusi se studenty prohlásit, že pro řešení klimatických změn udělal za týden víc, než oni udělají za celý život. Jak napsal nový zpravodajský web The Messenger, „je těžké nedojít k závěru, že někdo jde Davidu Solomonovi po krku“.
Kdo po něm jde?
Disent rozhodně není smyšlený. Firmu během letoška opustila řada špičkových mozků. Pokud však někdo proti Solomonovi jde cíleně, není jasné, kdo to je. K jeho fanouškům jistě nepatří jeho předchůdce Blankfein. V srpnu nejprve kontaktoval Goldman Sachs a nabídl své služby coby poradce – a vzápětí zavolal do The New York Times, aby o tom novináře začerstva informoval. Kromě něj mají na Solomona údajně spadeno firemní partneři ze staré gardy.
Ti mu podle serveru Business Insider nemohou zapomenout, že v roce 1999 do firmy přišel již jako partner (od konkurence, z banky Bear Stearns) a nezačal u Goldmanů od analytické píky jako všichni jeho předchůdci.
To všechno může hrát svoji roli: od strategického přešlapu s retailovým byznysem a nízkých odměn přes Solomonovu osobní výbušnost až po jeho úspěšnou hudební dráhu (na Spotify má coby DJ-SOL na půl milionu posluchačů) a zvyk létat na vlastní koncerty firemním tryskáčem.
Kromě toho jsou tu však i věci důležité – a je typické, že právě ty vypluly na povrch až naposledy. Deník Financial Times přišel v půli srpna s odhalením, že GS udržuje již přes pět let těsnější obchodní vztah s čínskou komunistickou vládou, než veřejnost tušila. Podle svědectví několika insiderů uzavřela banka nejméně sedm obchodů s využitím hotovosti z „partnerského fondu“ soukromého kapitálu ve výši 2,5 miliardy dolarů, jejž založila v roce 2017 společně s čínským státním investičním fondem China Investment Corporation. Ony obchody obnášely koupi podílů v řadě amerických a britských společností, včetně firmy přes kybernetickou bezpečnost, která poskytuje služby britské vládě.
Co má být, řeknete si. Podle manažerů, kteří na to téma mluvili s agenturou Bloomberg, nemají finančníci stojící za fondem přímý přístup k firmám z investičního portfolia. Možná nemají; nicméně je také pravda, že podobný fond založila francouzská banka BNP Paribas těsně poté, co čínský prezident Si Ťin-pching navštívil Paříž. Slunnější povahy mezi námi si mohou myslet, že to je buď náhoda, nebo že čínskému prezidentovi prostě záleží na pěkné spolupráci se Západem. Nebo si lze myslet, že kde se Si objeví, číhá riziko.
Goldman Sachs se řečenými obchody pochopitelně vůbec nechlubila, což případná nejasná podezření jen posiluje. A ať už má pravdu jedno, či druhé vysvětlení, je jisté, že o boji Davida Solomona v čele Goldman Sachs jsme zdaleka neslyšeli poslední slovo.
