Propagandemie: Strach má zlaté dno

U těch obrázků naskakovala husí kůže. Na jindy přeplněné římské ulici via Etna osamělí kolemjdoucí tleskají, jejich zachmuřené tváře rozjasňuje náhlý úsměv. Do toho hraje dechovka; pozorný posluchač pozná, že jde o čínskou hymnu. „Grazie, Cina!“ zakřičí ženský hlas. To Italové, krutě zkoušení nákazou koronaviru a vlastní beznaděje, vzdávají hold čínské pomoci.

Výzva k všelidské pospolitosti, pro niž hranice neplatí, byla mimořádně působivá. Země, jež se sama sotva vyhrabala z nejhorší fáze hromadné nákazy, neváhala pomoci druhým v nouzi. Velkorysost Pekingu se obzvlášť dobře vyjímala na pozadí nečinnosti zemí Evropské unie. Od zákazu pohybu zdravotnických potřeb až po zabavení zásilky Červeného kříže právě z Číny (ano, to je dosud největší mezinárodní počin České republiky v koronavirové krizi) evropská solidarita selhala; zato Čína pomáhá, grazie mille.

Hymna je fake!

Nic z toho – naneštěstí pro pospolitost – není pravda. Působivý videoklip je kompilátem skutečných záběrů, na nichž Římané aplaudují svým zdravotníkům, a čínské hymny, kterou k nim přidal kdosi nám neznámý (ovšem vzhledem k čínským titulkům, jež některé verze videa provázejí, bychom si mohli tipnout). Italská média trik rozpoznala a uvedla na pravou míru. 

Smůla je, že různé verze řečeného videa na YouTube zhlédly nejméně miliony lidí, kdežto po pracně vyargumentovaném dementi se musíte pídit. Dojem zůstane – a o to jde. Podle serveru The Diplomat se Italové domnívají, že čínský způsob vlády je efektivnější než jejich vlastní, což je podle všeho správný, ač neveselý postřeh.

Tváří v tvář (faktům o) roušce

Od chvíle, kdy WHO vydala doporučení nenosit roušky, mají Lukašenkové tohoto světa pré: umyjte se vodkou a hrajte hokej, jaký virus? Skutečnost – do míry, do jaké ji známe – je komplikovanější.

Od chvíle, kdy WHO vydala doporučení nenosit roušky, mají Lukašenkové tohoto světa pré: umyjte se vodkou a hrajte hokej, jaký virus? Skutečnost – do míry, do jaké ji známe – je komplikovanější.

Je to možné i proto, že se to hodí leckomu i v Itálii samotné: ministr zahraničí Luigi Di Maio si zásluhy za dodávky čínské pomoci bez okolků přisvojil. Zařídil to, tvrdí, rozhovor s jeho čínským protějškem Wang Ťim 10. března, dva dny předtím, než dodávka do Milána skutečně dorazila. Ve skutečnosti pomoc od čínského Červeného kříže vyjednali, jak je v podobných případech zvykem, lidé z italského Červeného kříže týden před ministerským telefonátem. Byla to oplátka za pomoc, jež o měsíc dříve putovala opačným směrem

Pravda je tedy někde na půli cesty: Di Maio se sice strká s Janem Hamáčkem o nejlepší pozici u pandí zadnice, ale bezprostřední vliv na dodávky neměl. 

Rusové „k ničemu“

Velmi podobný příběh zažívají Italové ve vztahu k Rusku. Ještě v době, kdy Moskva tvrdila, že si žádný „коронавирус“ přes hranice nepustí, vypravili Rusové do Itálie tým zhruba sta vojenských lékařů. Později vyšlo najevo, že lékaři jsou především vědci – virologové a epidemiologové – a dost možná špioni. Podle deníku La Stampa „jsou z 80 procent k ničemu“. Mluvčí ruského ministerstva obrany Igor Konašenkov vzápětí v duchu bratrského porozumění mezi národy odpověděl, že si „La Stampa kope svůj vlastní hrob“. I v ruském případě se objevila italská videa s ruskou hymnou; britská BBC tentokrát rychle odhalila, že jde o podvrhy.

Výsledkem, na němž se i taková videa podílejí, však podle časopisu Foreign Policy je, že Italové vnímají Čínu a Rusko především jako země ochotné pomoci. Například Pekingu se tak podařilo ve třetí největší ekonomice Evropské unie vymazat – jinak velmi rozšířený – dojem, že Čína světu pandemii koronaviru připravila pojídáním syrových, nemytých netopýrů (Ozzy Osbourne, slyšíš?) a následnou snahou průšvih ututlat. Není divu – strach o život je v zemi s více než patnácti tisíci oběťmi pochopitelná a mocná emoce. 

WHO jako komplic

V Pekingu to vědí také, ačkoli strach tamních mocných je jiného druhu. Prezident Si Ťin-pching vsadil svůj politický osud na vytváření obrazu vlastní úspěšnosti doma i v zahraničí – a najednou je tu protivný virus. Co s tím? Intriky, lži a vydírání, přece.

Číňané informovali o nákaze Světovou zdravotnickou organizaci již v poslední den loňského roku. Přesný obsah rozhovoru Pekingu s vedením světozdravotníků neznáme, ale je pravda, že obě strany o nákaze mlčely, pokud to jen trochu šlo. Na Západě si to leckdo vykládá tak, že se WHO stala v čínském světovém zdravotnickém podvodu komplicem. Pekingu šlo zejména o to, aby WHO nevyhlásila pandemii. Ještě 5. března proto byl koronavirus oficiálně jen „emergency“, nepředvídanou událostí; na obávaný výraz pandemie došlo až o týden později, kdy již byly nakaženy statisíce lidí a další zatloukání přestalo mít smysl.

Tady se zase báli lidé z WHO. Jednak toho, že když Číňanům nevyhoví, práskne Si Ťin-pching dveřmi a veškeré informace o průběhu neštěstí zůstanou pod čínským zámkem. A kromě toho je tu nepohodlný fakt, že Čína je po USA druhým největším zdrojem příjmů WHO. Pandemie je zlá, ale plat je přece jenom plat.

Komplikace s referendem

Jiný typ obav musí mít Vladimir Putin. Ruský car/prezident byl na nejlepší cestě dojít si pro sinekuru; na „popud“ Valentiny Těreškovové vyhlásil referendum o příslušných ústavních změnách, jež by mu dovolily prezidentovat až do roku 2036. Naplánoval je na 22. dubna. (Kteréhosi praktického Rusa to přimělo vypsat petici za nucený návrat Těreškovové do kosmu). Chtěl termín za každou cenu dodržet, ale tváří v tvář šířící se nákaze musel povolit; to není v Rusku zvykem.

Obzvlášť špatnou zprávou pro Putina je, že koronavirus posvítil na nepěkné poměry v ruském zdravotnictví. Zatímco dosud byly protirežimní protesty doménou liberálních kruhů v největších městech, hnutí Spojenectví lékařů má tolik buněk po celé zemi, kolik má zdravotnický personál mobilních telefonů. A protože lidé jsou na práci lékařů závislí, má jejich slovo u běžného člověka větší váhu než hlas tisíce verst vzdáleného moskevského podnikatele v BMW. Podle průzkumu nezávislého ústavu Levada Center má Putinův ústavní plán podporu pouhých 40 procent obyvatel. I Putin, jako kdekdo další, se má čeho bát.