Odpověď na otázku, proč má žirafa tak dlouhý krk, vypadá na první pohled jasně: Může spásat listí ze stromů v takové výši, kam nedosáhne (snad kromě slonů) žádný jiný býložravec z afrických savan, což jí dává k dispozici nový a unikátní zdroj potravy.
Jenže tak jednoduché to není. Z pozorování žiraf v přírodě plyne, že spásají listí spíš z nižších pasáží stromů, a vysoké žirafy navíc nemají větší šanci přežít sucho než ty malé. Biologové proto přišli s alternativním vysvětlením, podle něhož může za dlouhý žirafí krk sexuální výběr, respektive „slabost“ žirafích samic pro samce s dlouhým krkem. Nasvědčují tomu zuřivé souboje žirafáků, při kterých se – zuřivě a vší silou – navzájem mlátí hlavami, což bez dlouhého a silného krku jaksi nejde. I tato teorie má však kritiky, podle nichž je zarážející, že dlouhé krky mají nejen samci, ale také samice.
Trkavá pražirafa
Samotných žiraf se zeptat nedá, a tak je rozsouzení tohoto sporu obtížné. Vědecký časopis Science ovšem nedávno publikoval studii, která poměrně jasně naznačuje, že motorem pro růst žirafího krku byl spíš sexuální výběr než „touha“ žiraf sežrat listí z těch nejvyšších stromů. Podnětem pro vznik článku byl objev nového druhu pražirafy (české jméno nemá, latinské zní Discokeryx xiezhi), která žila zhruba před sedmnácti miliony let v severní Číně.
Pozoruhodné je, že dotyčný „žirafoid“ vůbec neměl dlouhý krk (podobal se spíš jinému dnešnímu savci z čeledi žirafovitých – africké pralesní okapi), ale místo toho ztluštělé kosti lebky, zhruba pět centimetrů tlustou keratinovou „přilbu“ a k tomu mimořádně zesílené krční obratle. Podle názorů autorů článku tato extrémní adaptace naznačuje, že docházelo „k zuřivému mezisamčímu trkání, které je srovnatelné se současnými souboji vedenými žirafími samci krkem“.
Bizarní a zbytečné ozdoby hlavy
Kdyby se vzalo v úvahu jen chování této jedné čínské pražirafy, sotva by se z toho dalo cokoli vyvozovat. Jenže pokud něčím dávní příbuzní žirafy opravdu vynikali, pak to jsou různé více či méně bizarní a zbytečné doplňky hlavy a krku – přilby, rohy, růžky, různé změny na krčních obratlích –, přičemž žádná jiná skupina příbuzných zvířat z řádu sudokopytníků se této rozmanitosti ani neblíží.
Podle autorů studie to „pravděpodobně ukazuje na intenzivní sexem podmíněné boje vedené samci v průběhu evoluce žirafoidů“, a tedy také na to, že podobu hlavy a krku této skupiny sudokopytníků modeloval ze všeho nejvíc sexuální výběr.
Úplně vyloučit vliv evolučního tlaku na prodlužování krku kvůli tomu, aby žirafy získaly výhodu nad jinými býložravci (článek výslovně zmiňuje dávné tury a jeleny), podle autorů nelze. „Souboje vedené krky byly pravděpodobně hlavní hnací silou, která vedla u žiraf ke vzniku dlouhého krku, kdežto hledání potravy ve výšce dodatečným přínosem této evoluce,“ uzavírá studie.
