Naše zdravotnictví je zadarmo a nejlepší na světě… dokud ho skutečně nepotřebujete. Všichni máme v lékaře důvěru (koneckonců jich je plný parlament), ale potom vám něco je a následuje střet s realitou, zklamání, frustrace a vztek. Ne proto, že by vás neošetřili, ale proto, jak se tam k vám často chovají. Velká část doktorů (a sester) se dodnes, více než třicet let po revoluci, nenaučila pořádně mluvit a jednat s pacienty, nepochopili, že nestačí jenom řešit fyzické projevy nemoci, že musejí přemýšlet i nad psychikou. Z ordinací nebo nemocnic pak spousta lidí odchází s pachutí, že se s nimi zacházelo jako s kusem masa. Doktor House je možná zábavný v seriálu, ale na plicním nebo na neurologii ho potkat nechcete.
Po covidových letech, kdy se naše zdravotnictví vyznamenalo a zachránilo tisíce životů, mohou znít takové stížnosti snad až rouhačsky, ale je to fakt. Výjimky existují, ale těch střetů s nepěknou realitou je stále moc. V hlavním rozhovoru tohoto čísla o problematickém mentálním nastavení řady svých kolegů mluví i věhlasný plastický chirurg Jan Měšťák.
V seriálu věnovaném prezidentské volbě jsme se tentokrát podrobněji podívali na předvolební průzkumy, protože se zdá, jako by nám zužovaly pole kandidátů na tři favority. Zajímalo nás, proč i solidní průzkumy tak často ukazují zcela odlišné hodnoty a jak je máme číst. Ony totiž, pokud se budou dostatečně často opakovat, mohou – byť třeba podprahově – volbu ovlivnit. Přece nechcete tříštit hlasy podporou kandidáta, který podle průzkumů nemá šanci?
Máte velký drahý byt na ne zrovna lukrativní adrese a chcete ho rychle prodat? Pokud nejste připraveni slevit pět deset procent, máte smůlu. Po letech, kdy by vám zájemci utrhali ruce a mohli jste si diktovat podmínky, se situace obrací – trh patří kupujícím a těm logika velí si počkat. Ceny novostaveb developeři ještě drží, ale starší byty už teď padají a mohly by jít až o deset procent dolů. Pořád budou, hlavně v Praze, strašně vysoko, ale po deseti letech strmého růstu konečně přichází výrazná korekce.
V pesimistické době, kdy jako by na nás všechno padalo, působí jako příjemné osvěžení reportáž z Dobrušky. Vypravili jsme se tam kvůli rodinné firmě Servisbal, která se už téměř třicet let věnuje branži, jež sice na první pohled není moc sexy, ale o to víc ji všichni potřebují – papírovým obalům. Ladislav a Lukáš Horčičkovi očividně něco dělají dobře, protože krize nekrize, jejich Servisbal pořád roste.
Překvapivý přesun do kategorie „sexy“ zažívá jaderná energetika. Důkazem je i schválení harmonogramu dostavby nového bloku jaderné elektrárny Dukovany. Ztratili jsme deset let, tak snad se to tentokrát už podaří, protože bez jádra budeme mít nejpozději v roce 2050 opravdu zásadní problém.
Mírného optimismu jsme se tentokrát dopustili i v eseji, která se zabývá relativním úpadkem vyhroceného individualismu a populismu v politice i byznysu. A pokud byste i potom toho čtení o narcistech měli málo, můžete si dát s historikem Igorem Lukešem historický přídavek. Příjemné čtení!
