Příšera zvaná zima aneb Kterak Češi málem umrzli

Politik může být inteligentní, jak chce, o jeho oblíbenosti ale stejně nakonec rozhodnou emoce a symboly. Než premiér Petr Fiala začal první školní den rozdávat školákům v Ostrově knihu Broučci, měl si to radši třikrát rozmyslet. Ne že by snad děti byly na Broučky nějak vysazené, ale na světě snad neexistuje jiná dětská kniha, jejímž prostřednictvím by šlo ze sebe udělat na konci léta roku 2022 většího pitomce.

Každému, kdo Broučky někdy četl, musela v hlavě uváznout závěrečná makabrózní pasáž, v níž autor – evangelický farář Jan Karafiát – přemítá, jestli má nechat v zimě zmrznout celou rozvětvenou Broučkovu rodinu, a rovnou si fatalisticky odpovídá: „Nechť. Však jestli zmrznou, oni poslušně zmrznou.“ Poté je opravdu nechá umrznout a nakonec „tam pod jalovcem“ na jejich počest vykvete „dvanáct chudobiček“. V době, kdy se většina Evropy připravuje na nejobávanější zimu za celá desetiletí, působí přemítání o „poslušném zmrznutí“ přízračným dojmem a Fialova dobře míněná školní akce dokonale směšně. Zároveň ale – nehledě na Putina, globální oteplování a „Energiewende“ – celá věc ukazuje, jak moc se Evropané během pouhých několika generací změnili.

Zatímco roku 1893 si oborový časopis Učitel liboval, že řečená masová tragédie „působí na dítě jakousi něžnou tragikou“ a jeho „celou mysl k blahovolnosti a soucitu ladí“, dnes se tato kniha kvůli své morbidnosti z dětských knihovniček vytrácí. Smrt přestala být běžnou součástí života a spolu s ní se z moderních měst vytratily i zima a tma. Kdysi přípravy na zimu znamenaly několikaměsíční dřinu a jejich úspěšnost rozhodovala o přežití, či smrti. Dnes si velká část Čechů může zatopit jediným pohybem ruky a o tom, že začala skutečná zima, se nejspíš dozví až z lamentací silničářů, že se tak jako každý rok nechali kdesi na severu v podhůří Krkonoš „zaskočit“ sněhem.