Brian Aldiss napsal v roce 1969 povídku Superhračky vydrží celé léto. V sedmdesátých letech získal na její zfilmování práva génius filmové sci-fi Stanley Kubrick, ale nikdy ji nenatočil, protože nevěřil, že by hlavní postavu dokázal nějaký dětský herec pořádně zahrát, a digitální efekty ještě nebyly dost pokročilé. V roce 1995 předal Kubrick svůj vysněný projekt Stevenu Spielbergovi. V roce 2001, téměř po třiceti letech „vývojářského pekla“, šel konečně do kin film A.I. Umělá inteligence. Skutečná umělá inteligence dělá dnes takové pokroky, že nejspíš nebudeme muset čekat žádných třicet let, natožpak až do 22. století, abychom se dočkali inteligentních myslících a cítících strojů.
Na jednu stranu je to fascinující, na druhou děsivé. Faktem však je, že umělá inteligence v různých podobách proniká do všech lidských činností. Tu přijde oslavná zpráva, že pomohla najít vakcínu proti nějakému superviru, jindy se dozvíme, co si zase který chatbot vymyslel a tupá masa to zbaštila i s navijákem. A vzápětí přijde zjištění, že ona masa vůbec nemusí být tak tupá, protože se to od skutečnosti prakticky nedalo rozeznat. Před časem kdekoho vystrašil objev genetických nůžek CRISPR, ale strach zase brzy opadl, když se ukázalo, že bude trvat ještě velmi dlouho, než se budou výdobytky genetického inženýrství pořizovat jako housky na krámě. U AI to zřejmě půjde rychleji a snáz.
V aktuálním čísle se AI zabýváme hned ve dvou velkých materiálech. Jednak nás zajímalo, kdo z byznysu na ni nejvíc sází a kdo na ní může nejvíc vydělat, a pak jsme se k ní obloukem dostali i v hlavním tématu čísla, které jsme věnovali evropskému přebornictví v regulacích. Jako ekonomičtí liberálové jsme přesvědčeni, že každý byznys má mít mantinely, ale přílišná regulace dusí inovace a obecně škodí. Současná Evropa se snaží chránit kdeco a kdekoho, a to i za cenu sebepoškozování. To je špatně – jako všechno, čeho je moc. V případě AI však záliba v regulacích Evropu paradoxně staví do výhodnějšího postavení než třeba USA, které působí absolutně bezradně. Víc se dočtete v aktuálním čísle.
Říct rodičům, jejichž objektivně nadané dítě se pro brutální přetlak (a třeba nepřesvědčivý výsledek pod tlakem) nedostalo na střední školu, že mají holt smůlu a že učňáky jsou taky bezva, je jako mávat muletou při koridě. V hlavním rozhovoru tohoto čísla pedagog a zakladatel Ředitelské akademie Václav Trojan brojí proti adoraci gymnaziálního studia a vysvětluje, co je podle něj špatně v současném systému i v uvažování mnoha rodičů a co může ve školství způsobit umělá inteligence. Ne za třicet let, ale teď hned.
Mimoto si nenechte ujít například rozbor příčin inflace, futuristické nápady na záchranu Benátek nebo esej o fungování ruské propagandy. Vše zaručeně přírodně inteligentní čtení.
