Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Více než patnáct let se trápil tím, že ho sexuálně přitahují malé a dospívající dívky. Nedokázal mít vztah s dospělou ženou a postupně se začal považovat za monstrum. Pak postoupil terapii a dnes už má téměř všechno vyřešeno. Seznamte se s příběhem prvního absolventa terapie projektu Parafilik, kterému kvůli ochraně soukromí říkejme třeba Jindra.
Už několik let jsem věděl, že je ve mně něco špatně. Rozhodnutí jsem ale udělal, až když jsem viděl dokument V síti. Nechtěl jsem dopustit, aby se ze mě stala taková zrůda jako z chlapů v tom filmu. Do té doby jsem spoléhal na svoje vnitřní pojistky, ale pak jsem se začal bát, že by jednou mohly selhat. Nepřihlásil jsem se tedy do terapie kvůli strachu, že bych mohl mít problémy se zákonem, ale kvůli obavám z možného vlastního selhání. Nechci, aby se ze mě stal slizký dědek, který bude malým holčičkám říkat, jak jim to sluší, a ohmatávat je.
Těch věcí je celá řada. Za jednu z nejpodstatnějších považuji to, že jsem se po prvotních individuálních schůzkách mohl přidat do skupinové terapie, setkat se s lidmi s jinými parafiliemi a uvědomit si, že v tom nejsem sám. Dlouho jsem se totiž vnitřně trápil tím, že jsem nemorální kreatura, ale nedokázal jsem si pomoct. Díky projektu Parafilik jsem brzy pochopil, že opravdu nejsem jediný. Pomáhalo mi, že o mě někdo projevil zájem, ptal se mě na minulost – na dětství, dospívání, navazování vztahů nebo sexuální zkušenosti. O tom já nikdy s nikým nemluvil a neměl to zpracované. Byly to pro mě opravdu silné impulzy.
Mělo by být. Víte, některé úchylky jsou akceptovatelnější, jiné méně. A pedofilie je jednou z těch nejzatracovanějších. Vy to víte, ale nedokážete s tím sám nic udělat. Proto si to nesete v sobě, užíráte se tím a okolí nerozumí, proč si nenajdete partnerku, když jste jinak normálně fungující a přátelský chlapík. Svěřil jsem se jen jednou, když mi začal nadbíhat jeden známý. Když jsem jeho nadbíhání utnul s tím, že nejsem na chlapy, začal se omlouvat a říkat, jak to má těžký. Tehdy jsem mu ve zkratce řekl, jak to mám já. V tu ránu se ukázalo, kdo z nás to má těžší.
Je to pořád ve mně, nedá se to vyléčit, ale mám to zpracované. Dokážu jít kolem školy nebo se na ulici podívat na malou holčičku bez toho, abych si ji začal promítat do svých sexuálních představ. Uvědomil jsem si, že nemůžu ani ve fantazii dosazovat na místo subtilních žen malé dívky. Účinky terapie jsem si uvědomil loni v létě při sledování televizní reklamy na jistý přípravek pro údržbu pračky. Hraje v ní malá dívka – přesně můj typ, a doma se jim kvůli vodnímu kameni zasekne pračka, ve které má ta dívka sportovní dresy pro svůj gymnastický tým. To je pro mě hodně sexy oblečení. Jakmile se ale na obrazovce objevil její tatínek, byly vzrušení a fascinace rázem pryč. Uvědomil jsem si, že bych té rodině nechtěl ublížit. Hnusí se mi představa, že bych něco provedl dítěti, které je milované a někomu na něm záleží. Snažím se od své minulosti odstřihnout.
Já chodil na sezení jednou týdně po celý rok a jen málokdy se mi stalo, že by to byla překážka v práci. S terapeuty se dá dohodnout na termínech a teď, když je možnost využít online terapii, která je dostupná opravdu všem, není to už vůbec žádný problém. Důležité je, aby si člověk uvědomil, že má problém a chce s ním něco dělat. Motivaci si musí každý najít sám. Rád bych všem, kteří v sobě něco takového řeší, připomněl, že terapeutický projekt Parafilik je dobrovolný. Nikdo vás k ničemu nenutí, nepodstupujete ústavní léčbu a je jen na vás, kam se při terapii posunete. Je to vlastně taková forma prevence a možnost ulevit si od problémů, které si v sobě často roky neseme a nedokážeme je vyřešit. Po tom roce opravdu můžu bez nadsázky říct „jsem pedofil a nemám s tím problém“.
Subtilní dívky se mi líbily odjakživa. Kdysi jsme ve třídě měli dvě sestry, které byly taková, jak se říká, tintítka. Malého vzrůstu, štíhlé, roztomilé holky. Ty pro mě představovaly ideál krásy. Že se mi líbí výrazně mladší holky, nebo dokonce holčičky, jsem si začal uvědomovat až kolem dvaceti let, ale tehdy jsem to ještě nepovažoval za problém. Ten zlom přišel zhruba o pět let později, kdy jsem se zapletl s vyznavači japonských komiksů manga a anime a dostal se ke kresbám, které už rozhodně nebyly nevinné. Poznal jsem, že mi to dělá dobře.
Mám pedofilní a hebefilní preference. Líbí se mi malé a dospívající dívky, věkově od šesti do dvanácti let. Čím štíhlejší a křehčeji působící, tím líp. Přitahuje mě, když vypadají jako víly nebo jiné pohádkové postavy. To je ostatně důvod, proč mi přijdou sexy charaktery z japonských komiksů, kde jsou postavy zachycovány jako děti a částečně vypadají jako nadpřirozené bytosti.
Jen do jisté míry, a musí splňovat určité parametry. Zase musí být po fyzické stránce relativně subtilní. Zajímavé jsou pro mě Asiatky a všechny další ženy malého vzrůstu. Aby to ale nebylo tak jednoduché, musím z nich cítit, že jsou dominantnější, protože já jsem velice submisivní a rád se dostávám do podřízené role otroka.
Několikrát jsem se o to pokoušel, ale je to pro mě těžké. Už jako kluk jsem trpěl komplexy, protože nepocházím z bůhvíjakých poměrů. Rodiče nás s bratrem zanedbávali a já se necítil dostatečně atraktivní. K tomu ta moje submisivní povaha. Takže jsem se o navazování vztahů vlastně ani nepokoušel. Pár partnerek jsem měl až v dospělosti. Vždycky šlo o dominantní ženy, ale ani tak ty vztahy nikdy nevydržely.
Těch důvodů bylo vždycky víc. Jedním z nich je moje fyzická výbava. Styděl jsem se, a ve vztazích proto nikdy nedošlo na klasickou soulož. Poprvé to bylo až v mých 33 letech, kdy jsem zašel do nočního klubu. Byla to tehdy z mojí strany vzpoura a pomsta dosavadnímu celibátu. Začal jsem pravidelně navštěvovat několik společnic, které měly dívčí proporce a zároveň byly dominantní. Snažil jsem se takové ženy hledat i pro normální vztah, ale měl jsem smůlu. Když se ozvala nějaká dominantní, byla vždycky macatá a typ selky opravdu není nic pro mě.
V mých fantaziích se holčičky a mladé slečny samozřejmě objevovaly, ale nikdy jsem žádnou z nich fyzicky neobtěžoval. Byly doby, kdy jsem vyhledával okolí škol, parky nebo hřiště, ale vždycky to zůstalo jen v oblasti šmírování a fantazie. Fyzicky jsem svoje potřeby uspokojoval právě v erotickém klubu nebo u fotek a videí.
To přece vůbec není složité. Pokud máte na mysli skutečné porno, tak to snadno seženete na darknetu. Mě ale uspokojují i mnohem dostupnější obrázky, například dívky v plavkách, cvičebních trikotech a podobně. A takových materiálů je všude plno.
Nikdy jsem žádnou takovou fotku neloudil. Spíš jsem je kradl. Měl jsem na sociálních sítích založený profil a vydával se za ženu, která rozumí dívčí duši a dokáže se vším poradit. Navazoval jsem kontakt díky lajkům a komentářům a ty dívky mě pak pouštěly k obsahu na svých profilech. Ten byl z běžného pohledu docela nevinný – fotky od vody, z tanečních hodin a podobně, ale pro mě to bylo nadmíru vzrušující. Postahoval jsem si spoustu fotek a videí, aniž by o tom ty dívky věděly.
