Tahle země je pro starý. Ne, tentokrát se v Hrotu nevěnujeme nezbytné a neustále odkládané reformě neudržitelného důchodového systému. Řeč je o autech. Věk českého vozového parku rok od roku stoupá a letos je už na ohromujících šestnácti letech. Starší vehikly běžně potkáte snad jenom v Řecku nebo Rumunsku. Je to paradoxní, ale v době institucionálně vymáhané ekologické uvědomělosti jezdíme v čím dál starších, a tím pádem méně ekologicky šetrných autech. Ve velkém se dovážejí deset a víc let stará auta ze zahraničí, z těch domácích je největším miláčkem „jedničková“ Fabia. Proč? Protože je to „držák“, na kterém vám trochu šikovný mechanik dokáže prakticky cokoli opravit. Čím jsou auta novější, tím víc se z autoservisů stávají drahé „měnírny“. A do toho přichází elektromobilita, která to všechno ještě zesílí a prohloubí. Tak proč se té otřískané, ale spolehlivě funkční ojetiny zbavovat?
Současná elektrická auta a jejich provoz jsou tak drahé, že sotva může někdo mluvit o řešení pro masy. A to se nebavíme o chudších lidech, ale o solventní střední třídě. Stejný problém řeší celá Evropa, protože žádná zdejší automobilka nedokáže momentálně nabídnout nic přijatelně naceněného. Pořídit si auto za milion a půl a při dvou nabíjeních za zpáteční cestu z Prahy do Brna zaplatit dohromady skoro čtyři tisíce korun chce fakt málokdo. Konečně to snad pochopili i v koncernu Volkswagen (pod nějž patří i mladoboleslavská Škoda) a s velkou parádou oznámili návrat ke kořenům „lidového vozítka“. Problém je, že bude nejdříve za dva roky a že ta „lidovka“ vyjde bratru na 600 tisíc korun. Na skutečně levné koncernové auto si tak ještě pár dalších let počkáme. To se ale blížíme roku 2030, kdy už leckteré české auto dosáhne plnoletosti. V tématu tohoto čísla se dočtete, co se musí stát, aby české silnice nepřipomínaly pojízdné vrakoviště.
V aktuálním čísle Hrotu najdete také velký rozhovor s šéfem Pražské developerské společnosti Petrem Urbánkem. Jeho příspěvková organizace má vnést řád do totálního chaosu v městských pozemcích a konečně je aktivně rozvíjet. Dozvíte se například, kolik nových bytů by mohla Praha do pár let postavit, v čem se městem řízená výstavba bude lišit od té komerční nebo jak se městský developer vypořádává s efektem NIMBY a úřední hydrou.
V tomto čísle Hrotu se věnujeme také problému, který si většina z nás vůbec neuvědomuje, i když ho často sami zhoršujeme. Onemocníme, je nám opravdu zle, po pár dnech vyrazíme k doktorovi a chceme po něm jediné – aby nás dal co nejdříve do pořádku, abychom mohli dál fungovat. A lékař to velmi často vyřeší pětidenními či podobnými antibiotiky. A je to. Jenže není, dlouhodobě si zaděláváme na obrovský problém, protože trénujeme bakterie, aby si na antibiotika vytvořily rezistenci. A ta pak zabíjí. Už teď častěji než dopravní nehody a časem může být větším zabijákem než rakovina.
Z dalších materiálů v čísle určitě nepřehlédněte ani esej o bankovnictví nebo rozhovor s historikem Petrem Kourou. Dozvíte se například, proč jste nechodili na kolotoče do Parku kultury a oddechu Vladislava Vančury.
