Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Prezidentská kampaň vstupuje do závěrečné fáze. Jeden z favoritů, generál Petr Pavel, počítá s tím, že se souboj o Hrad ještě vyostří
Když na konci října oznámil expremiér a šéf hnutí ANO Andrej Babiš, že se přece jen pokusí nahradit na Pražském hradě Miloše Zemana, generál Petr Pavel to okomentoval na Twitteru také větou, že jeho kandidaturu vnímá „jako hrozbu pro Českou republiku, a to kvůli populismu, který zosobňuje“. Chvíli to vypadalo, že to bude právě souboj mezi Babišem a Pavlem, který má za sebou úspěšnou armádní kariéru – jako vůbec první představitel nových východoevropských zemí se stal předsedou Vojenského výboru Severoatlantické aliance.
Jenže v posledních týdnech posiluje někdejší rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, která se podle jednoho z průzkumů dokonce ujala vedení. Petr Pavel očekává, že se nyní prezidentská kampaň přiostří, ale zásadní změnu ve svém přístupu neplánuje. „Určitě se nebudu stavět do role nějakého politického predátora a překopávat celou kampaň,“ říká Pavel. „Vnímám to tak, že čelo pelotonu je mimořádně vyrovnané a výsledek je stále otevřený.“
Že už nejsem tak mladý, možná ani tak pohledný a že jsem muž. Ale vážně. Rozhodně bych to neoznačoval za handicap ani za výhodu. Debata prezidentských kandidátů by se neměla vést na úrovni toho, jestli je někdo muž, či žena, případně jak kdo vypadá, ale kdo a co může této zemi nabídnout.
Vnímám to tak, že čelo pelotonu je mimořádně vyrovnané – i podle posledního průzkumu jedné agentury, která ho prováděla elektronicky, a nikoli dotazováním. Ale je to velmi těsné, v rámci statistické chyby. Zbývá nám ještě téměř měsíc a za tu dobu se toho nepochybně hodně odehraje a s preferencemi to ještě může hodně zahýbat. V hokejové terminologii bych to označil tak, že jsme po druhé třetině, vstupujeme do třetí a výsledek je pořád otevřený.
S představiteli Spolu jsem o tom mluvil už dlouho předtím. A už tehdy jsem jim řekl, že chci být nezávislým kandidátem, a to se vším všudy – ať se to týká financí na kampaň, nebo sběru podpisů. Požádal jsem je, aby mě v případě, že by nepostavili vlastního kandidáta a rozhodli se podpořit mě, nejmenovali jako svého kandidáta. Viděl jsem to jako kontraproduktivní a na tom jsme se i shodli. Když se nakonec rozhodli doporučit tři jména, bral jsem to tak, že ponechali širší prostor pro voliče, aby si sami vybrali. Nevnímám to jako nevýhodu. Jsem rád, že mi trojkoalice vyslovila důvěru, ale neberu to tak, že bych jí za to měl jít více na ruku. Odstup si chci zachovat. A když je to potřeba, vyjadřuji se k vládě kriticky.
Asi ta největší je za způsob komunikace s veřejností. Chápu, že je kabinet pod velkým tlakem, řeší mnoho urgentních problémů ze dne na den, a do toho ještě přibylo evropské předsednictví – které mimochodem zvládl až nadstandardně dobře. Všechno, co vláda udělala dobře za hranicemi i doma, ale nedokáže lidem prodat. Zatímco opozice využije každé škobrtnutí, aby dokázala, jak je vládní kabinet k ničemu, nebo dokonce proti lidem. Myslím ale, že tato vláda se má o co opřít. Například jí nahrává srovnání s Maďarskem. To, že nakonec podle jeho vzoru nezastropovala ceny pohonných hmot, což hojně kritizovala opozice, se nyní ukázalo jako rozumné.
Asi také ne úplně dobrou komunikaci s finančními a ekonomickými odborníky, kteří navrhovali konkrétní kroky na zmírnění dopadů inflace a energetické krize už dávno, ale vláda k nim sáhla se zpožděním několika měsíců. Lze to ale vysvětlit tím, že ministři byli pod silným tlakem – těžko někdo mohl předvídat válku na Ukrajině a důsledky, které to způsobí. Myslím ale, že v okamžiku, kdy opatření měla být plošná, aby byla co nejrychlejší, snažil se kabinet o cílenou podporu. A když zjistil, že tudy cesta nevede, obrátil se k plošné pomoci. Vynaložily se tak značné prostředky s poměrně malým efektem.
Mám na mysli například jednorázový příspěvek na dítě pět tisíc korun. Odborníci doporučovali spíše upravit již existující přídavek na dítě a příspěvek na bydlení, díky čemuž by se lidem dostala pomoc rychleji. Máme tu rovněž stále příliš těžkopádnou byrokracii při distribuci sociálních dávek. Lidi také odrazuje složitost při podávání žádostí, mnozí si navíc připadají jako prosebníci, kteří si jdou pro almužnu. Stát měl v této oblasti přijít s pružnějším mechanismem.
Měli bychom především dokončit rozpracovanou novou energetickou koncepci, ta současná už je zastaralá. Abychom měli jasnou představu, kolik energie budeme potřebovat, z jakých zdrojů ji budeme čerpat, jak využívat obnovitelné a další zdroje a jakým způsobem budeme energii distribuovat. Měli bychom si zachovat co nejširší pole možností a jednou z nich by mělo být určitě jádro. Neměli bychom se ale do budoucna soustředit na stavbu velkých reaktorů, možná bychom se měli zaměřit na ten jeden v Dukovanech a pak se zamyslet nad vývojem malých modulárních reaktorů.
To se ukazuje jako velice slibná cesta rozvoje jaderné energetiky, a to nejen z hlediska výroby elektřiny, ale i produkce tepla – navíc na regionální bázi. Máme potenciál zapojit se mezi asi sedm zemí, které se tomu věnují. A je to i šance pro náš průmysl. Za důležitý pokládám také rozvoj komunitní energetiky, která by v našem portfoliu také neměla chybět, protože umožňuje s malými zdroji dosáhnout poměrně velkého efektu.
Rozhodně bych o sobě neřekl, že jsem akademický nebo že má kampaň je akademická. Takové zázemí má jiný kandidát, respektive kandidátka. Vedeme kampaň, která odpovídá mé povaze i původní profesi. Nedokážu si představit, že bych se měl kvůli kampani změnit a dělat to zásadně jinak. Viděli jsme, jak nevěrohodně působilo, když se profesor Jiří Drahoš v posledních prezidentských volbách snažil změnit z akademika na politického dravce. Svou kampaň jsem postavil na tom, že ji chci dělat pozitivně, slušně, na nikoho neútočit, nechci se pouštět do ničeho laciného, co by bylo postavené na líbivých gestech a efektech.
Chci lidem co nejsrozumitelněji přiblížit, co jim jsem schopen nabídnout, aby si sami udělali představu. Předpokládám, že se teď kampaň přitvrdí, a počítám s tím, že třeba i já upravím rétoriku, ale rozhodně ne celkový styl. Určitě se nebudu stavět do role nějakého predátora a překopávat celou kampaň jenom proto, že průzkumy ukazují, že jsme s Nerudovou a Babišem na podobné úrovni nebo že jeden z favoritů je na tom momentálně o něco lépe.
Neřekl bych lepší. Spíše se snažím dát svoji nabídku do kontextu s tím, co nabízejí oni. Má nabídka je založená na celoživotní praxi v prostředí, které mi dalo dostatek zkušeností, abych mohl říct, že jsem schopen vést zemi v krizi. Nejde jenom o moji zkušenost, ale také o maximální transparentnost, klidný přístup k řešení problémů, protože žádný voják ve vysoké armádní funkci nemůže hned pálit od boku – na jeho rozhodnutích závisí životy jiných.
To se ve své kampani snažím vysvětlit včetně toho, že jsem měl oproti jiným jisté privilegium, a to zastávat vysoké funkce v mezinárodních organizacích a vidět mechanismus jejich fungování zevnitř. Zejména jako předseda Vojenského výboru NATO jsem musel dosáhnout dohody nebo alespoň kompromisu s mnoha hráči různých zájmů, takže mi to je velice dobře známé. Můžu se rovněž opřít o všechny kontakty a reference, které jsem si vytvořil za celou dobu, co jsem sloužil v zahraničí. Pro zahraniční partnery rozhodně nejsem neznámou postavou. Navíc jsem otevřený tomu, abych přijímal rady, které směřují k řešení problémů.
V současné době to vidím spíše jako výhodu. Znamená to, že jsem skutečně nezávislý. Nejen na politických stranách, ale také na nějaké firmě nebo skupině firem. Z toho důvodu nemusím nikomu nic vracet, necítím žádnou loajalitu – nejen k holdingům, ale ani advokátním kancelářím. Mohu si dovolit mluvit sám za sebe.
Mnoho lidí má představu, že když má něco v názvu vojenský, tak se tam velí. Severoatlantická aliance ale na nejvyšší úrovni funguje trochu jinak. Je to kolektivní orgán, zastoupeno je všech třicet suverénních zemí, všechny mají stejnou váhu. I když má Vojenský výbor ve svém čele předsedu, neznamená to, že jim velí. Hlavním úkolem předsedy, ale i generálního tajemníka Severoatlantické rady je dosáhnout konsenzu, tedy souhlasu všech třiceti zemí. To je mnohem více o diplomacii, vyjednávání, o politice než o vojenství. Mým úkolem navíc nebylo jen dovést všech třicet členských zemí ke konsenzu, ale často také najít společnou cestu s desítkami partnerských zemí, s nimiž jsme měli různou formu spolupráce.
Mojí úlohou bylo rovněž vést jednání i s protivníky, tedy s Ruskem nebo Čínou. Za tři roky jsem díky diplomatické a politické zkušenosti na té nejvyšší úrovni prošel takovou zrychlenou školou života, která se na jiných pozicích asi ani nedá získat. Absolvoval jsem cesty zhruba do sedmdesáti zemí, kde jsem byl vedoucím delegace, nikoli jen členem. Právě na mně ležela hlavní tíha povinnosti dosáhnout cíle této návštěvy. Byla to opravdu vysoce intenzivní škola vysoké politiky a diplomacie.
Nejde o porážku Ruska jako země, ale o to, aby Rusko prohrálo na Ukrajině. Moskva si musí uvědomit, že na Ukrajině nemůže uspět. Pokud by se jí podařilo si Kyjev podmanit, jen by to posílilo imperiální zájmy ruské zahraniční politiky. Později by se to odrazilo v Gruzii, Moldavsku a případně v dalších zemích. Musíme podporovat úsilí o zachování suverenity a nezávislosti Ukrajiny, protože je to boj o zachování světového řádu, který i nám zajišťuje bezpečnost. Proto je důležité, aby Rusko na Ukrajině selhalo do takové míry, že mu nezbude nic jiného než se stáhnout zpátky.
Přímo s ním nikoli, byl jsem ale na několika summitech, kterých se on osobně také zúčastnil. Z očí do očí jsem jednal s maďarským prezidentem nebo s ministrem obrany a dalšími vysoce postavenými činiteli. Uvědomil jsem si, že je to velice centralizovaná země právě kolem Viktora Orbána. I když jsem projednával některé záležitosti, které byly čistě v gesci prezidenta, vždycky mě upozornil, že pokud to nejdříve neprojedná s Orbánem, nemůže mi k tomu nic říct. Maďarští kolegové mě upozornili, že to je u nich běžná praxe.
To ne, považoval bych to za příliš prvoplánové. Ani si nedovedu představit, že bych ho k tomu přemlouval. Byl jsem ale rád, že jsme se mohli potkat u něho doma. Pořád jsme to odsouvali, a pokud bych v prezidentských volbách uspěl, už bych schůzku v následujících pěti letech nemusel stihnout vůbec. Možná mi událost z roku 1993 může v kampani pomoci, ale nechtěl jsem z toho udělat ústřední bod a zvát francouzského důstojníka, abych ho tady ukazoval jako svůj politický trumf.
Co se týče mého členství v komunistické straně, tam problémy nenastaly. Nejvíce se probírala má účast ve zpravodajském kurzu, který jsem začal studovat v roce 1988 a dokončil ho až po revoluci v demokratickém Československu. Jádro problému ale není v tom, že bych měnil svá vyjádření, ale že mnozí lidé, kteří posléze mé studium komentovali, tématu nerozuměli, nenašli si všechny informace a spíše do tématu vnášeli chaos.
Například: řekl jsem, že jsem studoval tříletý postgraduální kurz zpravodajského zaměření, načež mi jeden historik oponoval, že to není pravda, že mlžím, protože jsem studoval zpravodajský institut. Já na to, že název studia byl skutečně tříletý postgraduální kurz zpravodajského zaměření a škola, kde jsem to studoval, byl zpravodajský institut. Řekl jsem také, že součástí kurzu byla agenturní příprava, ale nerozváděl jsem dál, co to všechno znamená, protože se mě na to ani nikdo neptal. Načež se objevilo, že součástí kurzu byla třeba i obrana proti sledování a že jsem takové informace zamlčel.
Ale já to nezamlčel, obrana proti sledování byla součástí agenturní přípravy. A všechny tyto informace jsou už od roku 2000 na mém webu. Zveřejnil jsem vše, co jsem pokládal za důležité, všechny vyčerpávající detaily jsem neuváděl, protože jsem v tom neviděl smysl. Současně jsem ale prohlásil, že každému na všechno odpovím, pokud se na něco zeptá. Nemám důvod cokoli zakrývat. Když bude někdo chtít znát třeba náš tehdejší jídelníček, klidně mu ho odvykládám.
Jen jsem chtěl naznačit, že takovou míru detailů jsem nepokládal za důležitou, ale kdykoli mě o to někdo požádal, tak jsem všechno vysvětlil. Důkazem, že jsem nic neskrýval, je také to, že jsem informace o své minulosti zveřejnil na své internetové stránce včetně toho, že jsem studoval právě tento zpravodajský kurz.
Řekl jsem, že individuálně se nemám za co omlouvat, protože jsem nikoho osobně nepoškodil a nikomu jsem neublížil. A všem těm, které předlistopadový režim pronásledoval nebo je jinak poznamenal, jsem se kolektivně omluvil tím, co jsem třiatřicet let po Listopadu udělal pro tuto republiku. To, že jsem z dnešního pohledu udělal tehdy chybu, k tomu se hlásím. Život by se ale měl brát jako celek, každý má v průběhu let své světlejší a stinnější stránky, je podstatné, jak se k tomu kdo postaví. Já jsem nikdy nic neskrýval a nevymlouval se.
Myslím, že je to další důkaz toho, jak Miloš Zeman přistupuje k ústavě: jak ji ohnout až na maximum a využít všechno, co není jasně specifikováno, a přizpůsobit si to svému výkladu. Argumentuje tím, že mu to ústava nezakazuje. To je sice pravda, na druhou stranu to odporuje duchu ústavy a úkolem prezidenta je přece ducha ústavy strážit. Pokud by to skutečně udělal a jmenoval Rychetského nástupce, buď to nový prezident bude akceptovat, nebo to bude řešit prostřednictvím soudů.
Myslím, že nejsou slabé, ale ani zbytečně silné, pokládám je za dostatečné. To, co je zapotřebí změnit, je přístup prezidenta k ústavě.
Nevidím žádný smysl u plošných amnestií. A také zastavování stíhání nebo odpuštění trestu vnímám trochu jako relikt monarchie. Na druhou stranu je to dobrý korektivní prostředek pro naprosto individuální a dobře zdůvodněné případy, u nichž prezident může fungovat jako poslední pojistka. Každopádně by udělené milosti měly být naprosto transparentní a kvalitně zdůvodněné. Za odstrašující příklad pokládám osvobození šéfa lánské lesní správy Miloše Baláka. Je to znevážení práce všech lidí, kteří se na uplatňování práva podílejí. A také plivnutí do tváře všem občanům, kterým prezident vzkázal, že budou-li mít správné kamarády, mohou klidně páchat trestné činy a nebudou za to potrestáni.
Pokud neuspěji, budu to považovat za splněnou část své nabízené služby. Protože politiku – zvláště v roli prezidenta – považuji za službu občanům. Žijeme ale v demokracii, rozhoduje vůle lidí. Pokud se má nabídka nepotká s jejich poptávkou a já nebudu zvolen, nechci svou nabízenou službu tlačit dál. Skončím s pocitem, že jsem udělal maximum. Mám spoustu zájmů, které jsou daleko od politiky. Chci se věnovat manželce, celé rodině, našemu domu, zahrádce, motorce, cestování. Mám toho hodně.
