Bary, restaurace, hospody, bistra, vinárny a ostatní pohostinská zařízení na území Spojeného království budou od 4. července znát své zákazníky jménem a budou mít jejich kontaktní údaje.
Od Inverness po Land’s End – kdo si bude chtít v Británii dát chlebíček, kafe, pivo (nebo to, co se tam točí namísto piva), byť by to byla jen záminka, protože si potřebuje odskočit – tak tedy každá taková bytost pěkně nahlásí, jak se jmenuje, kde bydlí, jaké má telefonní číslo či e-mail. Když ne, bude jí odepřen vstup.
Metr, nebo dva?
To vše je součástí nových opatření britské vlády v rámci postupného otevírání ekonomiky za současného dodržování pravidel zaměřených na prevenci šíření čínské chřipky. Odměnou za brutální narušení soukromí nabízí pohohostinstvíchtivým ostrovanům možnost udržovat s ostatními jen metrový rozestup. Oproti stávajícím dvěma metrům je to padesátiprocentní vylepšení. Předpokládejme, že dalších padesát centimetrů bude stát potvrzení o zdravotním pojištění a zbývající půlmetr bude za otisky prstů a odevzdání vzorku DNA.
Tahle nová benevolence Whitehallu ale není jen tak: budete si jí moci užít pouze v případě, že budete mít roušku. Pokud ne, zůstaňte si hezky na svých dvou metrech (ale jméno a kontakt musíte nechat stejně).
Považme, jak to funguje v praxi. V baru, hospodě et cetera nemůžete mít roušku, má-li vaše návštěva onoho zařízení mít komerční smysl. Otvor, jejž musíte mít ze zákona zakrytý, je nešťastnou shodou okolností týž, jímž si do krku lijete bitter, stout nebo ležák. Protože přes roušku si nelze do krku lít nic, je návštěvník odsouzen k bezrouškovému provozu a tudíž k dvoumetrovému rozestupu.
Je to hodně, nebo málo? Většina lidí by dala nevím co za to, aby je od autora těchto řádek dělilo, v hospodě či jinde, podstatně více než mizerných 200 centimetrů. Rouška na jeho tváři sice poskytne okolnímu osazenstvu jistou základní dávku estetické úlevy, ale ke komfortu pro obě strany to má pořád daleko.
Pak je tu několik výjimek, u kterých je to obráceně. Tam je metrová vzdálenost naopak o nějakých sto patnáct centimetrů větší, než by bylo záhodno (ptáte-li se mne). Takže nakonec to nevyhovuje nikomu, s rouškou či bez ní, na metr či dva.
Prodej databází
Přesto se najde skupina lidí, která si na své přijde. Jsou jí tvůrci databází, jimž bude stačit chodit po hospodách a za pár šupů budou mít k dispozici parádní seznamy potenciálních kupců všeho možného spotřebního zboží, jak už to tihle machři umějí vytěžit.
Jistěže budou existovat zákazy prodávání takových hospodských databází. Předpokládejme, že budou stejně účinné jako jiné podobné zákazy, tedy minimálně. Dokonce možná ani to ne, protože hospodští jsou k ochraně osobních dat hůře vybaveni než třeba softwarové firmy. Zato budou mít všichni hluboko do kapsy a každá nabídka na prodej seznamu hostů bude dvojnásob lákavá, než by byla za časů normálnějších.
Člověka jen zaráží, že se to děje zrovna v Británii. Když v druhé půli 90. let přišel s nápadem dobrovolných občanských průkazů labouristický premiér Tony Blair, byl to nápad tak nepopulární, že mu trvalo do roku 2006, než jej prosadil. Občanky však nevydržely dlouho: po pěti letech je konzervativně-liberální kabinet Davida Camerona zase zrušil.
Dnes navrhuje konzervativní vláda, aby lidé podstupovali akt ještě v jistém smyslu důsledněji ponižující, než je vlastnictví občanky - a nikomu to nepřipadá divné. To je znepokojivé.
Jako v Teheránu
Rozumí se samo sebou, že i takový vykastrovaný provoz pomůže spoustě malých hospodských, a zaplaťbůh za to. Jen si ale tipněte, jak dlouho potrvá, než někoho napadne, že už to tak může zůstat i bez pandemie.
Nebylo by to poprvé. V roce 2012 si vymysleli íránští ajatolláhové, že každá kavárna musí mít kameru, jejíž pomocí budou jejich estébáci dohlížet na to, aby někdo v kavárnách nepodrýval islámskou republiku a nezpochybňoval vedoucí úlohu islámu ve společnosti. Kdo nechtěl poslechnout, měl smůlu. Stalo se to i oblíbenému teheránskému Café Prague, jehož majitel řekl, že špiclovat nikoho nebude. Zavřel v lednu 2013.
Dnes na ajatolláhy navazuje Západ, byť zatím volně. Co bylo ještě před osmi lety výsadou paranoidní uzavřené teokracie, je dnes výrazem pokrokové osvícenosti západních vůdců. A lépe už bylo.
