Třiatřicet let jsme mohli žít v otevřeném světě, který nekladl žádné větší překážky naší touze cestovat či obchodovat. Nejlepších bylo prvních zhruba deset let, kdy zejména Západ podlehl dojmu, že už bude jenom líp a krvavá válka v Jugoslávii je jen dozvuk minulosti, ne předzvěst věcí příštích.
Idealisté snili s Francisem Fukuyamou o konci dějin, realisté kolem Samuela Huntingtona varovali před střetem civilizací. Do této teorie jim Jugoslávie zapadala, stejně jako některé další konflikty ve třecích plochách mezi civilizacemi. Ale že by se nejzásadnější zlomovou linií měla stát řeka Dněpr, to si ani Huntington nepředstavoval.
Dnes postoj k ruské agresi formuje budoucí uspořádání světa. Zdánlivě marginálním momentem oddělujícím ty, kteří chtějí pomoci Ukrajině přežít, od těch, kterým je ukradená, případně chtějí udělat na Západ dlouhý nos, je účast Rusů na olympiádě. („Nemíchejte sport a politiku!“) Nová železná opona nezadržitelně padá a podobná rozhodnutí ovlivní, na které straně se tentokrát ocitneme. V roce 1947 jsme přesně tři dny patřili ke svobodnému světu, pak Gottwaldova vláda na nátlak Kremlu cukla z účasti na Marshallově plánu a na čtyřicet let nás odsoudila ke komunistickému marasmu. Tentokrát máme výchozí pozici mnohem příznivější, jak na mezinárodní scéně, tak v domácí politice. Na druhou stranu, „těch druhých“ může být ve výsledku mnohem víc a jejich vůdcem nebude krvelačné Rusko, ale navenek pragmatická a umírněná Čína, která je zvyklá hrát „dlouhou hru“.
Rozpad světa na dva či více bloků ještě není jistý a můžeme doufat, že ho nakonec osvícenost či zájmy hlavních aktérů nepřipustí. Deglobalizace je každopádně v plném proudu a její projevy pociťujeme na každém kroku – od dlouhých čekacích dob na ukrutně drahá auta po výpadky dodávek léků. O těch jsme se bavili se šéfem lékárnické komory Alešem Krebsem, který mimo jiné hájí ministra Vlastimila Válka, že pro zajištění antibiotik v lednu mohl jen těžko udělat víc, a zároveň nastiňuje (poněkud utopickou) ideu, jak nedostatku klíčových léčiv předejít – vidět do výrobních plánů farmafirem, což je asi tak pravděpodobné, jako že Andrej Babiš sekne s politikou.
Pod tlakem dramatické mezinárodní situace a rostoucích cen trochu zapadají témata, která by jindy hýbala společností. V tomto čísle Hrotu jsme se důkladněji podívali na stav a případnou reformu vězeňství; přes elektronické náramky a přecpané kriminály jsme se nevyhnutelně dostali k otázce: Chceme lidi se společensky nepřijatelným jednáním jednoduše odstranit z ulic, nebo se je pokusíme převychovat a připravit na normální fungování? Odpověď na to může ovlivnit českou justici i vězeňství na desítky let dopředu.
V aktuálním čísle se obsáhle věnujeme i ničivému zemětřesení v Turecku a Sýrii, „diverzitnímu“ šílenství na amerických univerzitách a také jednomu z pravděpodobně největších hráčů budoucnosti – umělé inteligenci. Přečtěte si, co všechno už nyní zvládá a nezvládá ChatGPT a kdy se z něj stane zdaleka nejvýkonnější troll. Tohle bude opravdu dlouhá hra.
