Na to, že se Luiz Inácio da Silva naučil číst až v deseti letech a jeho formální vzdělání by se v personálním dotazníku dalo eufemisticky označit jako neúplné, to dotáhl velmi daleko – až na vrchol. A ne jednou. Lula, jak se da Silvovi celosvětově přezdívá, by se měl 1. ledna příštího roku potřetí stát prezidentem Brazílie. Vyhrál nad „brazilským Trumpem“, bývalým kapitánem brazilské armády, pravicovým populistou Jairem Bolsonarem, docela těsně (50,9 ku 49,1 procenta), i když v lidnaté zemi představoval rozdíl dva miliony hlasů. Ty dostal hlavně díky těm, kteří nezapomněli, že jim kdysi pomohl, převaha Luly na chudém severovýchodě byla velmi výrazná.

Jestli Lulovi něco nelze upřít, pak nesmírnou houževnatost. Jako děcko z početné chudé rodiny, již otec opustil, prodával na ulici burské oříšky a čistil boty. Pak byl továrním dělníkem v automobilce, ale už ve třiceti dnes sedmasedmdesátiletý Lula šéfoval mocnému odborovému svazu v automobilovém průmyslu se sto tisíci členy. Pak spolu s několika dalšími odboráři, trockistickými intelektuály a levicovými aktivisty, založil Dělnickou stranu (PT) s rudou hvězdou a zkratkou PT ve znaku. Prezidentem se stal až na čtvrtý pokus, poté co obrousil radikalismus a začal vyznávat vlastní pragmatickou ideologii, skromně pojmenovanou „lulismo“. Opustil tvrdou antikapitalistickou rétoriku, slíbil, že se dohodne s arciďáblem latinskoamerické levice – Mezinárodním měnovým fondem (MMF). Kandidoval po umírněném sociálním demokratovi, patricijském profesorovi sociologie Fernandu Henriquem Cardosovi, od něhož převzal asi mikroekonomicky nejchytřejší část budoucího programu (Bolsa Família), jakož i závazek, že bude zároveň holdovat vyrovnaným veřejným financím a bojovat proti sociální nerovnosti a chudobě.

Basa jako odraz k třetímu období

Ještě v devadesátých letech se Luly vysoké světové finance včetně MMF bály jako čert kříže, ale „lulismo“ zabralo a mimořádně zdatný absolvent vysoké školy života a politický talent Lula odsloužil dva termíny za sebou (1. 1. 2003 – 31. 12. 2010), a ještě když v úřadu končil, těšil se velmi vysoké oblibě kolem devadesáti procent.

Pusu měl a má „zemanovsky“ prořízlou, po vypuknutí světové finanční krize 2009 se proslavil bonmotem, že za ni může „iracionální chování bílých modrookých lidí, kteří se tvářili, že rozumějí úplně všemu, a ukázalo se, že nerozumějí vůbec ničemu“. Výroky o Ukrajině a jejím prezidentovi Zelenském jsou méně zdařilé. V rozvojovém světě a u progresivistů obecně najdete spoustu lidí, kteří tak dlouho bojovali proti neokolonialismu a imperialismu, až nedovedou rozlišit, kdo je (nejen v tomto) konfliktu imperialista a neokolonialista.

Teď má tedy Lula před sebou třetí funkční období, zato jeho soupeř Bolsonaro končí potupně hned po tom prvním. Je dokonce prvním demokraticky zvoleným prezidentem Brazílie, jemuž se to stalo. Mezitím si Lula stihl trochu, přesněji řečeno 580 dní, „posedět“ v base za korupci. Z procesně-právních důvodů (nepříslušnost soudu a podjatost soudce) byl ale propuštěn a jeho politická práva byla verdiktem federálního Nejvyššího soudu na jaře 2021 kompletně obnovena. V hodně polarizované atmosféře to Lulovi pomohlo.

Zářná budoucnost je pořád za rohem

Od největší země Latinské Ameriky se před nějakými dvaceti lety očekávalo, že jako člen seskupení BRIC (S jako označení pro Jižní Afriku se připojilo až později) bude udávat světové ekonomice spolu s Čínou, Indií a Ruskem tón a rytmus. Váha stárnoucích vyspělých zemí, sdružených v G7, naproti tomu měla klesat. Jenže výkonnost přinejmenším dvou členů, Brazílie a Ruska, se nevyvíjí vůbec podle původních představ Jima O’Neilla, tehdejšího šéfekonoma americké investiční banky Goldman Sachs, který s označením v roce 2001 přišel. Tehdy byl podíl Brazílie na světovém HDP v přepočtu na paritu kupní síly, která zohledňuje rozdíly v cenové hladině, podle údajů MMF 3,1 procenta. Podíl Ruska, v němž Vladimir Putin teprve začínal třímat otěže, byl úplně stejný.

Brazílie ovšem s výjimkou dvou let za vrcholícího komoditního boomu, kdy ten podíl dorovnala, v žebříčku největších světových ekonomik váhu ztrácí, místo aby ji nabírala. Momentálně je velikostí srovnatelná s Jižní Koreou nebo Itálií, těsně před Austrálií, ale oproti nim jde o zemi s 214 miliony obyvatel.

Brazílie v pasti

Pátá největší a šestá nejlidnatější země světa by měla být z hlediska ekonomické síly nejméně o půl tuctu příček výš, jenže ve srovnání s dynamikou rozvíjejících se ekonomik ztrácí a ty vyspělé nijak nedohání. Brazílie, jíž nejen Jim O’Neill, ale mnoho lidí před ním předpovídalo zářnou budoucnost, protože „zdroje jsou“, se mezitím stává předmětem studijního zájmu jako klasický příklad uváznutí v „middle income trap“. Do této pasti se chytají země, které se sice dokážou vymanit z chudoby, ale první liga jim stále uniká a spíše se vzdaluje, místo aby se přibližovala.

Není to triviální téma a zdaleka nezaměstnává jenom Brazilce. Často je zmiňován úspěch v leteckém průmyslu: na civilní dopravní letadla a business jety má tamní výrobce Embraer (založený vládou v roce 1969 jako státní firma, později zprivatizovaná) velice slušnou mezinárodní zakázkovou knihu. Kupují je i velké letecké společnosti ve Spojených státech a v Evropě, což se nepodařilo Rusům, Číňanům a mimochodem ani Japoncům.

Brazilské zemědělství je dnes bipo­lární: subsistenční farmáři, kteří skutečně živoří v primitivních podmínkách, vypalují prales a ilegálně zabírají půdu, existují vedle technicky vyspělých hyperkonkurenčních producentů, aplikujících nejmodernější postupy (Brazílie má vynikající zemědělský výzkum). Po Spojených státech a EU je Brazílie třetím největším zemědělským exportérem na světě – od sóji přes kukuřici, cukr, tropické produkty, pomerančový džus až po hovězí a drůbeží maso, všude hraje globální roli. V září vyvezla zemědělské komodity za čtrnáct miliard amerických dolarů, což představuje meziroční nárůst o 38,4 procenta. Hlavní položkou byla sója (necelá pětina), hlavním odbytištěm Čína (26,4 procenta).

Environmentální dopady záborů půdy, ať již v oblasti savan („cerrado“), nebo deštných tropických a subtropických lesů, upoutávají pozornost, neboť za Jaira Bolsonara byla ochrana původních biotopů skutečně velmi laxní, a ještě ke všemu ekology rád dráždil. Lula slibuje, že zjedná nápravu, byť za jeho vlády se kácelo ostošest a situace se dostala pod kontrolu až na konci jeho druhého funkčního období.

Hlavní brzdy rozvoje

Příjmová nerovnost v Brazílii patří odedávna k nejvyšším vůbec a extrémní sociální rozdíly a nízký stupeň dosaženého vzdělání většiny obyvatel jsou jedněmi z bariér ekonomického růstu. Ve srovnání s východoasijskými zeměmi Brazílie zaostává. Rozdíl v HDP na obyvatele mezi nejchudším a nejbohatším státem brazilské federace (26 států a federální distrikt) je čtyřnásobný, přičemž suverénně nejbohatší metropolitní oblast kolem federálního hlavního města Brasília se nepočítá. Venkov na severovýchodě ze všeho nejvíc připomíná subsaharskou Afriku. Úspěchem první Lulovy vlády byly sociální programy, zejména ten nazvaný Bolsa Família. Princip byl jednoduchý, jde o finanční dávky vázané na plnění podmínek, které se týkají školní docházky potomků, případně péče o ně. Brazílii se líbil příklad Mexika, které podobný program „Progresa“ zavedlo už v devadesátých letech. V chudých oblastech představovaly programy tohoto typu významnou část hotovostních příjmů domácností a byly úspěšné.

Miroslav Zámečník

Lula na ně nepochybně bude chtít navázat. Otázkou je, z čeho je zaplatí. Brazílie má totiž veřejný dluh odpovídající 78 procentům HDP, o 35 procentních bodů výš než ten český. Investory požadovaný výnos u desetiletého dluhopisu je téměř dvanáct procent, u tříměsíčních pokladničních poukázek skoro 14,5 procenta, zatímco meziroční inflace v září činila 7,17 procenta. To znamená, že při základní měnové sazbě centrální banky jsou reálné úroky požadované od vlády jedny z nejvyšších na světě.

S tím Lula nic neudělá. S čím by něco udělat rozhodně měl, je uvolnění podmínek pro rozvoj podnikání a reforma daní a veřejného sektoru. Jestli po Bolsonarovi zůstane něco pozitivního, pak penzijní reforma z roku 2019, která vnesla principiální změny do systému, jenž byl neskutečně štědrý vůči lidem, kteří se nachomýtli k nějaké politické a státní „funkcičce“. I v relativně mladé zemi sežraly výdaje na penze polovinu výdajů centrální vlády. Připočtěte ještě výplaty současných státních zaměstnanců a veřejného sektoru a skoro nic nezbude. Přitom by země potřebovala investovat do infrastruktury i do vzdělávání. Přijetím penzijní reformy Brazílie dokázala, že je reformovatelná.

Ale jestli zrovna sedmasedmdesátiletý mazák brazilské levice Lula dokáže politiky ve velmi polarizovaném spektru přesvědčit, že by to v zájmu budoucnosti Brazílie měl být jenom začátek? Uvidíme.