V Bruselu vrcholí přestřelky o to, zda jádro získá v rámci takzvané taxonomie razítko čistého zdroje, a tedy i snazší přístup k financování. Samo turbulentní dění v jaderné energetice přitom lifruje zastáncům obou táborů argumenty, které mohou mluvit pro štěpnou reakci i proti ní zároveň. Mezi takové patří i spuštění třetího bloku finské jaderné elektrárny Olkiluoto v noci z pondělí na úterý. Pozoruhodnou historii projektu se vyplatí připomenout.
Operátoři elektrárny spustili nový blok přesně ve tři hodiny a 22 minut. „Tento okamžik zůstane navždy v paměti jako ukázka vytrvalé práce na uvedení nového bloku do provozu. Reflektuje silnou jadernou profesionalitu a vůli učinit největší finský projekt pro klima realitou,“ prohlásil viceprezident vlastníka elektrárny TVO Marjo Mustonen. Elektrárna pojede v počáteční fázi jen na třicet procent, výkon se bude postupně zvyšovat a na plný provoz by měla najet v červnu příštího roku.
Pro evropskou energetiku je spuštění Olkiluota bezesporu velkou událostí. Nepočítáme-li mimounijní, běloruský Ostrovets, jde o první nový reaktor po čtrnácti letech. Naposledy spouštěli jadernou elektrárnu v roce 2007 Rumuni, když po 24 letech od začátku stavebních prací dokončili druhý blok elektrárny Cernavoda.
Olkiluoto je zároveň první reaktorem objednaným po havárii v Černobylu. Měl být tedy i obhajobou jaderné energetiky po traumatu z katastrofy na Ukrajině. Finsko v roce 2003 jako první země v Evropě vzalo jadernou energetiku na milost a začalo připravovat nové projekty.
S 1600 megawatty výkonu jde zároveň o největší evropský reaktor. Stejný výkon má mít francouzská elektrárna Flamanville 3 s tlakovodním reaktorem EPR, tedy stejným typem jako v Olkiluotu.
Tím však superlativa končí. Jak Olkiluoto, tak Flamanville jsou totiž oblíbenými příklady kritiků jaderné energetiky. Oba projekty se léta vlekly a násobně prodražily. S výstavbou na ostrově na jihozápadě Finska se začalo už v roce 2005, hotovo mělo být podle původních plánů už o čtyři roky později. „Už několik let platí, že elektrárna bude hotová příští rok,“ řekl pod podmínkou anonymity před pár lety autorovi tohoto článku přímo na místě jeden z pracovníků TVO. V loňském roce se tedy TVO s tímto tvrzením konečně trefila.
Náklady na výstavbu se vyšplhaly z původně odhadovaných tří miliard eur na 8,5 miliardy. Tento odhad pochází sice přímo od stavitele elektrárny, je ovšem už téměř deset let starý. Novější kalkulace, jako třeba ta z tradiční ročenky World Nuclear Industry Status Report, uvádí až jedenáct miliard eur. Výstavbu doprovázela řada technických komplikací, problémy však způsobila třeba i nesnadná komunikace mezi více než šesti tisíci pracovníky padesáti národností.
Pro konsorcium stavitelů složené z francouzské Arevy a německého Siemensu mělo přitom jít o ukázkový projekt reaktoru nové, superbezpečné generace. Obě firmy plánovaly postavit až 200 reaktorů EPR po celém světě. Před Olkiluotem 3 se však podařilo zatím dokončit pouze dva reaktory tohoto typu v jaderné elektrárně Tchaj-šan v Číně.
Siemens ze společného podniku vystoupil už v roce 2011 po havárii v japonské elektrárně Fukušima a změně politiky Německa, které tehdy odstartovalo svůj aktuálně vrcholící „Atomausstieg“. Areva o čtyři roky později prošla bankrotem, na kterém měly nemalý podíl právě problémy s finským reaktorem. Výstavba následně spadla pod společnost Framatome, vlastněnou státní EDF. Ta však nechtěla převzít závazky z finské stavby.
Nakonec podepsali v roce 2018 dodavatelé s TVO dohodu, v jejímž rámci se zavázali zaplatit 450 milionů eur za opožděnou stavbu plus dalších 400 milionů, pokud nebude dokončena ani do roku 2019. Letos v květnu oznámil TVO uzavření další kompromisní dohody o doplacení dalších 600 milionů eur.
Finové však navzdory neblahým zkušenostem z Olkiluota na jadernou energetiku nezanevřeli. Vedle starší elektrárny Loviisa je aktuálně v pokročilé fázi přípravy i výstavba úplně nové elektrárny Hanhikivi. Původně se předpokládalo, že by úřady mohly vydat stavební povolení ještě letos, to se však už nestihne. Ani finský reaktor typu EPR nezůstane na evropském kontinentu osamocený. Vedle Flamanville 3 vznikají ještě dva reaktory obdobné konstrukce v britském Hinkley Pointu.
Zatímco mezi spuštěním elektrárny Cernavoda a Olkiluoto uběhlo dlouhých čtrnáct let, v nadcházející době by mohlo být na jaderné scéně o něco živěji. Spuštění třetího bloku slovenské elektrárny Mochovce je po 36 letech od začátku stavebních prací na spadnutí a mohla by být připojena do sítě už v příštím roce. Pokud Francouzi dodrží současný harmonogram, bude už o rok později následovat Flamanville, stejně jako Mochovce 4.
Pak už jsou na řadě Britové se dvěma bloky Hinkley Pointu, s jejichž dokončením se počítá v letech 2026 a 2027.
