Minulou středu o půlnoci přestal být Miloš Zeman po deseti letech prezidentem České republiky. Na důkladnější hodnocení jeho působení na Hradě teprve dojde, ale v tuto chvíli se jen velmi těžko hledá něco, za co by se dal Zeman pochválit. Snad jedině za to, že po ruské invazi na Ukrajinu přestal tlačit proruskou politiku a na úplný závěr svého hradního působení vyloženě neškodil. Každopádně byl prezidentem ještě horším, než jsme se v době jeho zvolení obávali. Rozděloval, provokoval, lhal, štval, rozvracel. Je dobře, že je pryč.
Jaký bude jeho nástupce Petr Pavel, teprve uvidíme. Zatím ale vzbuzuje značný optimismus, prakticky všechno, co říká a dělá, působí přesvědčivě. A mimochodem, je moc zajímavé sledovat, komu se nelíbil jeho smířlivý inaugurační projev…
Začít bude Pavel muset pěkně zostra. Hned na úvod je nucen zaujmout postoj ke snížení červnové valorizace důchodů, z čehož Andrej Babiš a jeho bojovníci za blahobyt seniorů z ANO dělají politikum. I když současná vláda vlastně jen hasí jejich absurdní rozhazování a hrozící rozval státních financí.
Největší položkou, kterou dnes nejen důchodci při pohledu na výdaje řeší, jsou energie. Především kvůli ruské invazi na Ukrajinu během loňska masivně podražil plyn i elektřina, ale jak se dočtete v tématu tohoto čísla Hrotu, avizovaná katastrofa se naštěstí nekoná. Situace se pomalu přibližuje normálu a distribuční společnosti už zase začínají zákazníkům nadbíhat a nabízejí ceny pod vládními stropy. V tématu se dočtete, jaký další vývoj lze očekávat a co všechno může s cenami zahýbat.
Pod tlakem energetické krize se mění mix zdrojů, které nám dodávají „šťávu“, bez níž si moderní společnost nedokážeme představit. Plyn je out, uhlí v podmínečné nemilosti, jádro na dlouhé lokte, prioritu tak dostávají obnovitelné zdroje, a zejména fotovoltaika. Zažíváme solární boom 2.0 a tentokrát snad ani nemusí skončit průšvihem. V jednom podstatném se totiž od toho předchozího liší – při současných cenách a technologiích už se soláry vyplatí i bez dotací. Je tedy jen otázkou času, než je stát zařízne.
S vlastní domácí solární elektrárnou a baterií by možná konečně začala trochu dávat smysl i elektromobilita. Pořídit si a provozovat v současnosti elektroauto a nemít snadný přístup k nabíječce doma nebo v práci je ukrutně drahý špás. Nemá-li se (elektro)auto stát už za pár let luxusem jen pro nejbohatší, musí se toho hodně změnit. Pozoruhodné přitom je, že řešíme úplně stejné problémy jako před sto lety. V tomto čísle Hrotu se mimo jiné dočtete, proč tenkrát hlučná a páchnoucí auta se spalovacími motory zcela převálcovala ta tichá a čistá na elektřinu.
Způsob, jakým se elektromobilita vrací na scénu, rozhodně není šťastný a vnucením nejspíš vyvolává víc odporu, než by musela. Technologická změna, kterou přinese, nás ale nakonec může posunout dopředu. A aby toho optimismu nebylo málo, připomeňme si ještě jednou nejlepší zprávu z minulého týdne: Miloš Zeman už NENÍ prezidentem. Konečně.
