Zhruba padesát kilometrů na sever od Avignonu se nad údolím řeky Rhôny vypíná nízký vápencový pahorek, ve kterém voda a vítr vyhloubily mělkou jeskyni, možná spíš jen hluboký výklenek. Ať už je to, co je to, Francouzi tomu říkají grotte (tedy jeskyně) Mandrin a pochází odtud zřejmě nejstarší důkaz o přítomnosti moderních lidí druhu Homo sapiens v Evropě.
Až dosud měli archeologové za to, že prvenství náleží bulharské jeskyni Bačo Kiro, do níž naši předkové poprvé zavítali zhruba před 44 tisíci lety. Nedávné nálezy z grotte Mandrin ovšem – díky dochovaným kamenným nástrojům a jedné dětské stoličce – posouvají datum příchodu našich předků do Evropy o dalších deset tisíc let do minulosti. Pokud se ukáže, že měl tým archeologů, který své objevy nedávno zveřejnil ve vědeckém časopise Science Advances, pravdu, půjde o převratný objev, který naprosto mění dosavadní představy o nejstarším osídlení Evropy a průběhu nahrazení neandertálců moderními lidmi.
Vrstva „E“
V řečené jeskyni sídlili neandertálci desetitisíce let. Kulturní vrstva je zhruba tři metry tlustá a archeologové na místě vykopali přibližně sedmdesát tisíc zvířecích kostí, šedesát tisíc kamenných nástrojů a také devět lidských zubů. Vědci při vykopávkách identifikovali celkem dvanáct různých vrstev, nás však bude zajímat především vrstva „E“, jejíž stáří datování určilo na 56 800 až 51 700 let. Od vrstev, které se nacházejí pod ní i nad ní, se podstatně liší tvarem a zpracováním dochovaných kamenných nástrojů. Zatímco v ostatních vrstvách se při vykopávkách našly klasické neandertálské nástroje řazené k archeologické kultuře moustérien, vrstva „E“ se vyznačuje jemnými čepelkami a hroty, které vyráběli moderní lidé. Takové nástroje známe ze stejně starých lokalit Blízkého východu (moderní lidé přišli do Evropy z Afriky přes Blízký východ), případně z mnohem pozdějších evropských nalezišť. Aby toho nebylo málo, mezi kamennými čepelkami se podařilo nalézt lidský zub – dětskou stoličku, jejíž tvar odpovídá modernímu člověku, a nikoli neandertálci.
Pozoruhodná je skutečnost, že Homo sapiens se tenkrát v jeskyni Mandrin sotva ohřál a vydržel v ní pravděpodobně jen několik desítek let. Poté ho opět vystřídali neandertálci (k přesnému datování zkusili archeologové využít úlomky skály napadané ze stropu jeskyně mezi kosti a nástroje, na kterých se střídají černobílé proužky tvořené bílým kalcitem a černými sazemi, jakýsi charakteristický „čárový kód“), kteří následně v jeskyni vydrželi dalších zhruba dvanáct tisíc let, než je definitivně nahradil moderní člověk.
Jinak řečeno se zdá, že se údolím Rhôny – přirozené spojnice mezi Středomořím a pláněmi severní Evropy – potloukali moderní lidé, a to deset tisíc let před tím, než tam podle dosavadních objevů měli být. Zároveň to ovšem vrhá úplně jiné světlo na vztahy moderních lidí s původními evropskými neandertálci. Až dosud se mělo za to, že nahrazení neandertálců moderními lidmi byl relativně „krátký proces“, nález z jeskyně Mandrin ovšem tuto teorii zpochybňuje. „Naše údaje ilustrují, že nahrazení původních neandertálských skupin nebylo přímočarou jednorázovou událostí, ale složitým historickým procesem,“ stojí doslova ve studii.
Pravda ze zubu
Všechno samozřejmě mohlo být úplně jinak a moderní lidé před 54 tisíci let na jihu Francie nežili. Podobný názor vyslovil pro jiný věhlasný vědecký časopis Nature například archeolog William Banks z Bordeauxské univerzity. Dočasná proměna kamenné industrie mohla být podle něj spíš místním neadertálským (později zapomenutým) vynálezem než „dovozem“ a konečným důkazem podle něj není ani zmíněný zub: „Není přehnané si myslet, že by jeden neandertálský zub mohl mít zubní charakteristiky, které se podobají moderním lidem.“
Kdo má pravdu, není v tuto chvíli jasné, ovšem odpověď by mohla poskytnout DNA ze zmíněného dětského zubu. O její extrakci se však archeologové zatím ani nepokusili, protože jde o příliš destruktivní metodu, a je proto podle nich třeba počkat na šetrnější technologii. „Ten zub je opravdu vzácný. Existuje určitá šance, že se v něm DNA zachovala,“ říká Ludovic Slimak, spoluautor studie a kulturní antropolog z Univerzity Toulouse – Jean Jaurès, který vykopávkami v jeskyni Mandrin strávil posledních třicet let života.