Riskantní obchody majitele ohrožují Novou huť. Sandžív Gupta by měl začít jednat o ukončení nepovedené ostravské anabáze.
Kupuj na dluh to, co nikdo nechce, pokud možno za míň než za cenu šrotu, dej to trochu do kupy a peníze otáčej co nejrychleji. | Profimedia.cz
Ocelář Sandžív Gupta založil svou akviziční strategii na podobném principu jako před ním jiný ocelářský magnát indického původu Lakšmí Mittal. „Kupuj na dluh to, co nikdo nechce, pokud možno za míň než za cenu šrotu, dej to trochu do kupy a peníze otáčej co nejrychleji.“ Je to vynikající strategie, když se umíte trefit do správného momentu. Hladový, agresivní hráč, který má instinkt a rozhoduje sám, může vyrůst, jako by jej poháněla trysková forsáž. Mittalovi to trvalo od převzetí prvního velkého hutního kombinátu v kazašském Temirtau do vzniku světové jedničky (po fúzi s Arcelorem) pouhých 21 let. Takové příběhy svět velkých peněz miluje. Méně už akvírované subjekty.
V jedné Mittalově nákupní vlně se ocitla i ostravská Nová huť. Koupil ji za pár švestek a převzetí pohledávek zajištěných věřitelů, přičemž prodávající český stát ještě musel odmazat většinu pohledávek státní Konsolidační agentury. Věřitelé v čele s Mezinárodní finanční korporací (IFC ze skupiny Světové banky, která se podílela už na převzetí zmíněného Temirtau) tehdy zatlačili těsně před volbami 2002 na Zemanovu vládu, jíž hrozili bankrotem, pokud bude chtít prodat Novou huť do Třince. Transakce se Mittalovi vyplatila, vydělal na ní řekněme stonásobek počáteční investice. Aniž by nějak masivně investoval do modernizace, prodal huť v roce 2019 Guptově skupině Gupta Family Group Alliance, aby mu Brusel povolil koupit největší, avšak po všech stránkách problematické evropské ocelárny Ilva v jihoitalském Tarentu.
Naprosto nepřehledná struktura
Gupta tedy měl vzor, ale přinejmenším neměl štěstí v načasování transakcí a ve finančním partnerovi. Navíc vytvořil tak nepřehlednou skupinu, že britský ekvivalent ministra hospodářství Kwasi Kwarteng před poslanci v Dolní sněmovně prohlásil, že poskytnout 170 milionů liber, které požadoval Gupta na záchranu britských provozů, do struktury, „jejímž závazkům nikdo pořádně nerozumí, by bylo velmi nezodpovědné“. Přitom jednotlivé závody, rozeseté od Walesu přes sever Anglie až po Skotsko, přímo zaměstnávají pět tisíc lidí, většinou v ekonomicky slabých regionech. Kabinet Borise Johnsona tak má sice silný politický motiv zachraňovat pracovní příležitosti, ale nikoli Guptovo impérium, a už vůbec ne jej osobně.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
