Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Česko nemůže závratně růst, když Německo ekonomicky neprospívá, říká známý ekonom Lukáš Kovanda v novém Hrotcastu. A jak je to se závislostí či nezávislostí na ruském plynu?
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Švýcarský výrobce čokolády Lindt čelí v USA žalobě, která zpochybňuje jeho tvrzení o prémiové kvalitě a bezpečnosti výrobků. Spor vyvolaly výsledky studie, jež odhalila přítomnost těžkých kovů v některých hořkých čokoládách značky.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
Český miliardář podniká hlavně v energetice a těžbě hnědého uhlí, ale také v realitách a financích. Ocelářství jeho skupina vnímá jako klíčový obor pro svůj další růst.
První republika velkoryse podporovala „bílou“ emigraci z Ruska a Ukrajiny. Uprchlíků u nás žily tisíce, měli vlastní vysoké školy i vědecké instituce.
Většinu 19. století česká společnost oscilovala mezi nadšeným rusofilstvím a naprostou skepsí k carské říši a ruským pořádkům, kterou u nás zaseli Havlíček s Palackým. Když k nám ale po komunistické revoluci z roku 1917 začaly utíkat tisíce ruských a ukrajinských uprchlíků, byla Masarykova první republika velkorysá. Nikdy jich sice u nás nežilo najednou více než 25 tisíc, žádná jiná země ale neposkytla „bílé“ emigraci tak štědrou podporu.
Už za první světové války se na naše území dostalo zhruba osm tisíc ruských a ukrajinských válečných zajatců a v roce 1919 dorazilo asi pět tisíc vojáků – krátce existující – Západoukrajinské lidové republiky, kteří bojovali na Slovensku s Maďary. Hlavní vlna východní imigrace se ale přivalila až v roce 1920. S československými legionáři připlouvaly do Evropy jejich ruské ženy a před Leninovou Rudou armádou k nám utíkaly tisíce uprchlíků – bělogvardějských důstojníků, umělců, spisovatelů, vědců i obyčejných lidí. V roce 1921 vláda spustila program nazývaný „ruská pomocná akce“ (detaily lze najít v pracích historika Václava Vebera), který cílil na podporu vzdělaných elit.
Začalo to akcí československých diplomatů, kteří v srpnu 1921 rozhlásili po Cařihradu (dočasném útočišti uprchlíků z Ukrajiny a jižního Ruska), že vláda je ochotna přijmout 800 ruských studentů, „chtějíc jim umožnit pokračování ve studiích“. Už na podzim toho roku přijelo organizovaně do Prahy tisíc studentů a zhruba 800 zemědělců (většinou kozáků) a v lednu 1922 následoval další transport, v němž bylo 1100 lidí.
Paralelně se k nám ovšem živelně draly další stovky uprchlíků. „Přes všechna opatření na hranicích přichází do území Československé republiky velké množství cizinců, zejména z Ruska, bez řádných, našimi zastupitelskými úřady v cizozemsku vydaných pasů,“ stěžovalo si ministerstvo vnitra.
Roku 1924 už Československo podporovalo 6341 studentů, z toho 4663 vysokoškoláků. Někteří studovali na běžných českých školách, zároveň však vznikaly ruské a ukrajinské vzdělávací i výzkumné instituce. Byla jich řada, například Ruský pedagogický ústav, Ruská právnická fakulta, Ukrajinská svobodná univerzita, Ukrajinská hospodářská akademie, Ústav pro výzkum Ruska, Ruský ústav zemědělského družstevnictví, Ukrajinský sociologický ústav. V Praze a v Moravské Třebové kromě toho fungovala ruská gymnázia.
Pochopitelně to nebyla levná záležitost. Jen ve zmíněném roce 1924 přispěl stát 99,7 milionu korun a soukromé příspěvky byly minimálně stejně vysoké.
Štědrá podpora dokázala do Československa přilákat skutečné vědecké a kulturní špičky. V letech 1922 až 1925 žila v Československu ruská básnířka Marina Cvětajevová a právě tady nejspíš napsala své nejlepší verše. A mnohem méně proslulý spisovatel Alexander Amfiteatrov dokonce vděčně poznamenal, že se „snad v Praze nesluší mluviti o cizině“.
Kromě toho u nás působil jeden z vůbec nejvlivnějších lingvistů Roman Jakobson, důležití historikové Nikodim Kondakov a Georgij Vernadskij a samozřejmě také spolutvůrce eurasianismu Pjotr Savickij, který se mnoho let po své smrti stal jedním z ideologických otců ruského prezidenta Vladimira Putina.
Zasaďme si ale výše zmíněná čísla a skvělé osobnosti do reality. Praha sice opravdu byla ruským „Oxfordem“, ale řádově více Rusů a Ukrajinců žilo v Paříži a Berlíně. Ze statistik Společnosti národů k roku 1928 plyne, že v Německu a ve Francii žilo po 400 tisících uprchlíků z Východu, v Polsku sto tisíc a v Číně jen o něco méně. U nás jich v onom roce bylo 24 tisíc. Vládní podporu navíc prakticky výhradně čerpaly elity, které tvořily méně než deset procent uprchlíků, zatímco rukama se živící zbytek se u nás často protloukal, jak se dalo.
Ve třicátých letech začalo být jasné, že sovětský režim nepadne tak brzy, jak se očekávalo, a uprchlíci si budou muset své – jak tomu sami říkali – „sedění na kufrech“ patřičně prodloužit. Příliv peněz do dočasně koncipované pomocné akce proto stále slábl a další ránu znamenala velká hospodářská krize. V roce 1932 tak už v Československu žilo jen něco přes deset tisíc ruských a ukrajinských uprchlíků.
Poté přišla druhá světová válka, na jejímž konci Prahu osvobodily tanky Rudé armády, před kterou kdysi emigranti utíkali. Zhruba tisícovku z nich sovětská politická policie NKVD následně odvlekla do gulagu.
