Mrtvý sportovec, dobrý sportovec

Pohár Sovětského svazu ve fotbalu skončil v září 1939 skandálem. V semifinále vyřadil Spartak Moskva nejtěsnějším výsledkem 1:0 Dynamo Tbilisi a pak ve finále hladce porazil Stalinec Leningrad. Jenže gruzínský klub – stejně jako všechna „Dynama“ ho sponzorovala politická policie NKVD – si podal kvůli uznání semifinálového gólu protest, což mělo dva následky: rozhodčí byl zatčen a semifinále se muselo, přesně osmnáct dní po odehrání finále, opakovat.

Také napodruhé Spartak zvítězil, a když vstřelil do sítě Dynama třetí gól, bylo to už na šéfa NKVD a zaníceného fotbalového fanouška Lavrentije Beriju moc. „Zrak mi sjel z výsledkové tabule na tribunu a viděl jsem, jak Berija vstal, vztekle odhodil židli, opustil lóži a odjel ze stadionu,“ napsal o půlstoletí později ve své autobiografii Nikolaj Starostin, tehdejší hráč Spartaku a zároveň jeho šéf, někdejší kapitán sovětské fotbalové i hokejové (tehdy se ovšem v Rusku hokej hrál s míčkem, nikoli s pukem) „sborné“ a jeden z nejpopulárnějších sovětských předválečných sportovců. Nic dobrého to pro něj nevěstilo. Kolegové sportovci začali mizet už v roce 1936, na Starostina došlo v březnu 1942: „Probudilo mě ostré světlo v očích. Do obličeje mi mířily dvě baterky, dvě natažené ruce s pistolemi a do toho pronesl hluboký, hrubý hlas: Kde máte zbraň?“

Spolu s ním skončili v proslulém moskevském vězení Lubjanka jeho tři bratři – Alexandr, Andrej a Petr; všichni hráli fotbal i hokej a tvořili spolu s Nikolajem páteř Spartaku i reprezentace. Neunikli ani jejich dva švagři (samozřejmě také fotbalisté) a další hráči Spartaku. Důkazy pro to neexistují, ale Starostin vždy tvrdil, že důvodem zatčení byly úspěchy Spartaku – v šesti předválečných ročnících sovětské fotbalové ligy dokázal třikrát vyhrát a dvakrát přidal vítězství v poháru – a četné porážky, které uštědřil Berijovým oblíbencům. Vyšetřování trvalo rok a půl.