Začátkem září uvidíme, zda si členové Konzervativní strany vyberou za nového britského premiéra bývalého ministra financí Rishiho Sunaka, nebo ministryni zahraničí Liz Trussovou. U řadových toryů je podle průzkumů populárnější Trussová, ale před oběma soupeři jsou ještě televizní debaty a série setkání se straníky.
Trussová předhazuje Sunakovi, že jako ministr v dubnu navrhl zvýšit sazby sociálního pojištění o jedno a čtvrt procenta, jí zas bude připomínáno, že hlasovala v roce 2016 proti brexitu. Stát se toho může v příštích šesti týdnech ještě hodně, už samotná Sunakova kandidatura na „top job“ je ovšem potvrzením pozoruhodné úspěšnosti příslušníků jihoasijských etnik v britské politice a byznysu.
Stará vlna
Vesměs jde o potomky přistěhovalců až z doby po druhé světové válce, protože na počátku třicátých let bylo v celém Spojeném království jen něco přes deset tisíc lidí narozených na indickém subkontinentu, z toho asi dva tisíce studentů na univerzitách.
Podstatnou změnu přinesl zákon o britském občanství, který s velmi malými omezeními otevřel možnost přistěhovalectví obyvatelům nejen z tehdejších britských kolonií, ale i z Indie, Pákistánu a dalších nově nezávislých států, které zůstaly v Commonwealthu.
Je dobré vnímat dobový kontext – poválečné oživení potřebovalo desítky tisíc pracovníků do hutí, textilek, přístavů i do nově zřízené Národní zdravotní služby. Kde jinde je brát než ze zdravotních škol v Indii nebo Pákistánu, kde se učilo v angličtině podle stejných osnov? Nízké imigrační bariéry netrvaly věčně, podstatné omezení se objevilo už v roce 1962, ale Británie umožnila příliv velké přistěhovalecké vlny Indů z východní Afriky, odkud pocházejí i Sunakovi rodiče (z Keni a dnešní Tanzanie), zatímco ministryně vnitra v Johnsonově kabinetu Priti Patelová má kořeny v Ugandě.
Bez Indů to nešlo
Britské východoafrické kolonie se bez Indů v podstatě nedokázaly obejít, třeba na výstavbu železnice na přelomu 19. a 20. století z keňské Mombasy do tehdejšího protektorátu Uganda jich v Paňdžábu (dnešní Pákistán) naverbovali asi čtyřicet tisíc.
Nádeníci a řemeslníci sice dřeli v tvrdých podmínkách a stavbu dráhy na území dnešního národního parku Tsavo nakrátko zastavili lidožraví lvi, ale mzdy byly podstatně vyšší než doma. Jejich kupní síla přitahovala z Indie tisíce dalších, kteří přijížděli na vlastní pěst.
O pár generací později už drželo jedno procento obyvatel Ugandy indického původu velkou většinu byznysu a zajišťovalo přes osmdesát procent daňových příjmů. V nově dekolonizovaných východoafrických zemích tato mimořádná ekonomická úspěšnost vyvolávala žárlivost, ti prozíravější svoje podniky raději prodali a vystěhovali se předem. V Ugandě to bylo zdaleka nejtvrdší, když tamní diktátor Idi Amin Dada („poslední skotský král“) dal místní indické komunitě v roce 1972 na vystěhování devadesát dnů.
Británie, která kdysi Indy a Pákistánce do východní Afriky přitáhla, poskytla jejich potomkům útočiště. Začínali zase od nuly, ale po několika desetiletích patří k vůbec nejúspěšnějším přistěhovaleckým komunitám v Británii a prosazují se nejen v byznysu, ale i v politice. Rishi a Priti jsou toho nejlepšími důkazy.
