Česko je více než dvakrát bohatší než světový průměr, pouze pocit „sám mám málo“ se nás drží.
ilustrační foto | Shutterstock.com
Součástí desatera všech mezinárodních organizací je nezatracovat hříšníka, i když se mu dlouhodobě nedaří žít v souladu s přikázáními. Svátost smíření vypadá různě.
V Mezinárodním měnovém fondu kupříkladu máte pravidelné konzultace podle článku IV, kdy se probírá hospodářská a finanční situace členů, předkládají analýzy a formulují doporučení. Zejména v časech, kdy konjunkturní cyklus vázne, se pravidelně stává, že po vyčerpání všech ostatních možností, jak sehnat peníze, členské země přicházejí s žádostí o pomoc. Ťukat na dveře MMF je bráno jako svého druhu selhání, ale najdete členské země, které touto uličkou prošly s čepicí v ruce už tucetkrát a MMF jim jako součást rozhřešení zpravidla překlenovací půjčku poskytne. Jistěže ne bezpodmínečně a jistěže ne zadarmo.
Světová banka rovněž se svými aktivními dlužníky podstupuje pravidelné sestavování „partnerského rámce“. Ty nejchudší země se kvalifikují na nenávratnou pomoc, případně na bezúročné půjčky, momentálně se splatností 38 let. Když jste na tomto seznamu, znamená to, že jste nejen chudý, ale i to, že se v tom plácáte a nedovedete se z vlastní mizerie ani s mezinárodní pomocí po desítky let vyhrabat. Čest patří těm, kteří to zvládli, před pár lety se to podařilo třeba Vietnamu. Zvláštní místo na „tabuli cti“ patří Jižní Koreji, která byla před 60 lety chudší než mnohé země subsaharské Afriky, graduovala před necelými 50 lety a dneska je o deset příček nad Českem, měřeno nominálním HDP na obyvatele.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot
