Vombat obecný je až 35 kilogramů vážící vačnatec žijící v jižní Austrálii a Tasmánii. Ve dne pospává v podzemní noře, v noci vylézá na povrch a živí se rostlinnou potravou – trávou, kořínky, hlízami. Vcelku se nejedná o nijak záhadné zvíře, ale v jednom směru je skutečně pozoruhodné: Jde o jediného savce, jehož výkaly mají tvar krychle.
Vombat je navíc v tomto ohledu mimořádně produktivní a každou noc po sobě zanechá přibližně stovku hranatých bobků o straně zhruba dva centimetry. Má to svůj význam. Jde o teritoriální a (k příslušníkům svého druhu) značně nesnášenlivé zvíře, které si trusem značkuje území.
Vědci (pravda, jen někteří) si záhadou, jak může zvíře s kruhovým řitním otvorem produkovat krychlové bobky, dlouhé roky lámali hlavu. Nyní konečně v časopise příhodně pojmenovaném Soft Matter (tedy „Měkká hmota“), který vydává slovutná Royal Society of Chemistry, tuto zvláštnost vombatí trávicí soustavy vysvětlili.
Hranatá peristaltika
Již v roce 2018 se na pozoruhodnou hranatost vombatích bobků zaměřil tým z Georgia Institute of Technology. K výzkumu mu posloužil jistý neopatrný vombat, který se nechal přejet a usmrtit autem. Vědci ho rozpitvali, vyjmuli mu střeva, nafukovali je pomocí podlouhlého balonku a díky tomu v jejich stěnách objevili dvě podlouhlé rýhy či žlábky, v nichž jsou střeva elastičtější než v jiných místech.
Stejný, jen poněkud rozšířený tým se nyní do vombatích střev – díky dalším dvěma mrtvým exemplářům – ponořil daleko hlouběji. Vědci objevili, že jejich stěna není jednolitá, existují v ní totiž oblasti se silnější a pevnější svalovinou a naopak oblasti se svalovinou slabší a měkčí. Na základě těchto údajů vytvořili dvourozměrný matematický model (vlastně příčný průřez střevem), který simuluje, jak se zmíněné oblasti chovají během peristaltických pohybů, tedy během periodického stahování a roztahování střev, které pomáhají při vstřebávání vody i živin a posouvají rozmělněnou stravu směrem ke konečníku.
Jeden z autorů studie, biomechanik David Hu, to prestižnímu vědeckému časopisu Science popsal tak, že tužší části střeva se „jako pevné gumové pásy stahují rychleji než měkké úseky“, přičemž tuhé oblasti vytvářejí plochy (respektive stěny krychle), kdežto v oblasti těch měkkých vznikají hrany. Toto nepravidelné stahování a roztahování střev se periodicky opakuje po několik dní a výsledkem jsou bobky s plochými stranami a rohy, které na konci své poutě vombatím tělem bývají vysušené, pevné, a tudíž tvarově stálé.
V zdravém těle hranatý trus
Otázkou samozřejmě je, proč evoluce vombata bobky ve tvaru krychle vybavila. Tady lze jen spekulovat a jako nejpravděpodobnější se jeví již dříve vyslovená hypotéza, která vychází ze skutečnosti, že striktně teritoriální vombati své značky s oblibou zanechávají na vyvýšených místech – na skalách a kmenech, přičemž z logiky věci vyplývá, že hranaté bobky mají menší tendenci skutálet se dolů.
Pozoruhodná je rovněž odpověď Davida Hu na otázku časopisu Science, co si svět s tímto objevem má počít. Pochopení funkce vombatích střev podle něj nejspíš „nenahradí dosavadní způsob opracování plastů“ (v průmyslu se krychlového tvaru obvykle dosahuje pomocí lití či broušení), ale do budoucna by se mohlo uplatnit při tvarování cenných či jinak delikátních materiálů. Využít by ho rovněž mohli chovatelé vombatů, kteří občas pozorují, že trus jejich chovanců „nebývá tak dokonale krychlový jako u divokých zvířat“, protože, jak říká Hu, čím hranatější bobek, tím zdravější vombat.
