Zimní olympiáda připomněla, jak tenká je hranice mezi maximálním štěstím a totálním zklamáním, mezi projevem úplné spokojenosti a výbuchem hněvu, mezi vnitřní vyrovnaností a těžkými depresemi
Nejúspěšnější z nejúspěšnějších. Třiadvacet zlatých medailí si z olympijských her přivezl jediný sportovec: fenomenální americký plavec Michael Phelps. Není moc pravděpodobné, že by ho někdo někdy překonal. Po skončení kariéry si mohl už jen užívat spokojeného života. Jako by na jeho sluncem zalitém nebi nebyl jediný mráček. O to větší to byl šok, když Phelps před několika lety vystoupil na fóru o duševním zdraví v Chicagu a prozradil, že se chtěl několikrát zabít. Poprvé po olympiádě v Athénách v roce 2004, kde získal šest zlatých a dvě bronzové medaile.
„Myslím, že po každé olympiádě jsem se dostal do stavu hluboké deprese. Nejhorší to bylo v Londýně v roce 2012. Zavřel jsem se v pokoji, byl jsem nervózní a třásl jsem se,“ vykládal megaúspěšný sportovec. Dnes šestatřicetiletý Phelps ukončil kariéru v roce 2016. „Jsem nesmírně vděčný, že jsem se nezabil. Poslední roky jsou pro mě ty nejsvětlejší a mám lepší pocit, než když jsem vyhrál olympijské zlato,“ svěřil se.
Trvalo mu léta, než se s depresemi dokázal vyrovnat. „Patří ke mně. A hlavně musím být co nejlépe připraven na to, kdyby se měly někdy vrátit,“ řekl. Dříve své stavy řešil stejně jako mnozí jiní: flámoval, hrál v kasinech a hodně pil. Dokonce opilý řídil auto. Zatkli ho, musel do protialkoholní léčebny, prohraboval se svými myšlenkami, vybavovaly se mu složité vztahy s otcem, který rodinu opustil, když bylo Michaelovi devět.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot