Když se Pavel Zeman stal Nejvyšším státním zástupcem, řekl autorovi tohoto článku, že by chtěl „pro začátek“ dotáhnout do konce nějakou velkou korupční kauzu. Působilo by to podle něj „velmi preventivně“ a doplnil to expresivním doporučením amerického profesora práva Roberta Klitgaarda: „Usmažte jednu velkou rybu. A pokud možno z vládního tábora.“
Ve funkci byl deset let – suverénně nejdéle ze všech lidí, kteří tento post zastávali – a k odchodu se podle svých slov rozhodl kvůli tlaku ze strany ministryně spravedlnosti Marie Benešové. „Byl jsem tyto tlaky zvyklý odrážet, ale uvědomil si, že v současné době věnuji velkou část svého času jejich odrážení, což si státní zastupitelství nezaslouží,“ popsal dnes Zeman důvody svého odchodu.
Jeho éra je tak nyní historií a je čas vážit a sčítat. Když do funkce nastupoval, mělo státní zastupitelství mizernou pověst a velké korupční případy svázané s politikou se nedařilo dotáhnout do konce (a často ani začít). To se během deseti Zemanových let nepochybně změnilo a případy jako Rath, Homolka či korupce provázející nákup Pandurů byly skvělými úspěchy státního zastupitelství.
Nejvyšší státní zastupitelství začalo také konečně fungovat moderně. Sbíralo, třídilo a vyhodnocovalo data a dovedlo – troufnu si tvrdit, že účinněji než pro tuto činnost mnohem lépe vybavené ministerstvo spravedlnosti – prosazovat do praxe některé novinky. Hlavně jeho zásluhou se začaly v posledních letech konečně používat peněžité tresty a loni na podzim nabraly tento kurz i dohody o vině a trestu.
Jenže byly tu i neúspěchy. Mnoho velkých případů vyšumělo do ztracena (vzpomeňme třeba, kolikrát stál před soudem politický podnikatel Ivo Rittig, a přesto vždy odešel bez trestu), jiné ze všeho nejvíc připomínaly zbytečnou šikanu slušných lidí. Zemanovi opravdu nejde vyčítat, že si protikorupční étos zprivatizoval Andrej Babiš. Státní zástupci ovšem poměrně často vystupovali v roli jakýchsi zlomyslných samozvanců postrádajících zdravý rozum a nadhled – šlo třeba o stíhání pražských primátorů Hudečka a Svobody kvůli kauze Opencard či sedm let se táhnoucí nesmyslné popotahování třiadvaceti zastupitelů Liberce obžalovaných kvůli banálnímu hlasování o odprodeji pozemků.
Fiaskem také skončilo – abychom se vrátili k policejně-kuchařskému slovníku profesora Klitgaarda – smažení těch největších ryb z vládního tábora. Výsledky zásahu na úřadu vlády, který v červenci 2013 vyústil v pád Nečasovy vlády, jsou i po osmi letech sakra hubené.
A ta vůbec největší ryba ze všech – Andrej Babiš – stále poměrně vesele proplouvá, přičemž pocit, že státní zastupitelství sklaplo kufry a podlehlo tlaku vlády, je hodně neodbytný. Až bude někdo z odstupu hodnotit éru Pavla Zemana, bude se na ni třeba dívat hlavně optikou těchto dvou neúspěchů.
