1. Popření ukrajinské národní identity
Putinovo tvrdé popření existence Ukrajinců coby svébytného národa není jen geopolitickým postojem, jedná se o zásadní nepochopení toho, co v moderním světě znamená národní identita.
Na rozdíl od vrstevnaté, inkluzivní identity, jak je chápána například ve Velké Británii, nebo známého konceptu „tavicího kotle“ Ameriky, se Putin drží monolitického konceptu státnosti, který připomíná absolutistické státy Francie Ludvíka XIV. nebo hitlerovského Německa.
Tento přístup nefunguje jako deštník. Je to, jako by Španělé trvali na tom, že Portugalci jsou ve skutečnosti jen Španělé, kteří mluví trochu zvláštně. Úplně přehlíží jejich vlastní pohled na věc.
Je zásadní toto pochopit, protože pokud věříte, že Ukrajinci neexistují, a jsou to jen jiní Rusové tak, jak v to věří Putin, pak je pokus o dobytí Ukrajiny jen logický. V Putinově myšlenkovém světě místo pro nezávislý ukrajinský stát zkrátka neexistuje.
2. Oslava sovětské kontinuity
Putin vidí historii Ruska jako jednu dlouhou nepřerušenou linii: křesťanství – car – revoluce – sovětské Rusko – Jelcin – Putin. Nevnímá žádný problém s temným dědictvím Sovětského svazu.
Konzervativní odhady přitom připisují sovětskému režimu více než 60 milionů mrtvých. Navazovaní na tento odkaz je podobné, jako by Německo svou identitu a národní mýtus stavělo na své temné nacistické minulosti.
Tato kontinuita, jak ji prezentuje Putin, nejen že ignoruje sovětské bezpráví, teror, útlak a politické procesy, ale je v ostrém kontrastu s tím, jak historii vnímají bývalé sovětské satelity, včetně Česka.
To vytváří obrovskou mentální propast mezi Putinovým Ruskem a zeměmi jako Polsko, Česko, Ukrajina, státy Pobaltí atd. Němci strávili desetiletí hledáním odpuštění za zločiny, které spáchali v předvečer a během druhé světové války.
Ale Putinova vize sovětské kontinuity, posílená jeho vlastní minulostí v KGB, neposkytuje prostor pro zpytování svědomí a hledání odpuštění za zločiny sovětské éry.
3. Západní nabídka vs. ruská protinabídka
Ve světě, kde politika, ekonomika a kultura určují národní osudy, Západ předkládá nabídku demokracie, prosperity a svobody. Ruská protinabídka není vůbec lákavá.
Protože co Rusko nabízí? Autoritářství, ekonomiku řízenou státem ruku v ruce s oligarchy a otroctví. Ne, děkuji.
Tohle vysvětluje, proč se středoevropské a východoevropské země, kdysi satelity Sovětského svazu, obrátily na Západ – ne kvůli nějakému složitému spiknutí CIA, jak naznačuje Putin, ale jednoduše kvůli upřímnému odmítnutí ruské nabídky.
Ukazuje to selhání ruského modelu, kdy jedinou výjimkou zůstává Bělorusko pod železnou vládou Lukašenka. Všechny ostatní někdejší evropské satelity ruský model a s ním spojenou nabídku jednoznačně odmítly.
Problém je, že putinovské Rusko nedokáže tento mentální obzor pochopit. Pro Putina je západní aspirace postkomunistických zemí produktem nějakého spiknutí. Zatímco pro nás, děti postkomunistických národů, je integrace do struktur, jako je NATO, naším plně suverénním rozhodnutím, které vyplývá z naší touhy už nikdy více nebýt politicky, ekonomicky a kulturně zotročeni režimem, který Putin ztělesňuje.
4. Putinovo hledání respektu
Izolace Putinova Ruska na globální scéně vyvolává otázku: pokud je Rusko tak skvělé a úžasné, jak Putin tvrdí, proč nalézá tak málo ochotných partnerů?
Proč skoro nikdo nechce být s Ruskem kamarád? Proč se musí tak silně spoléhat na spolupráci se státy jako Írán nebo Severní Korea? A především na totalitní Čínu?
Můžete jmenovat nějaký špičkový ruský produkt? Nebo službu? Možná kaviár z belugy? Nechci být zlý, ale není to žádná raketová věda zabít rybu a vytáhnout z ní jikry. A podobně je to s ropou a plynem. Nebo můžete jmenovat nějaké ruské značky v IT, módním průmyslu nebo třeba ve strojírenské výrobě?
Ne, nic nemají. A to málo, co mají, je tak mizerné kvality, že by si to zákazník na Západě nevzal ani zadarmo.
Proto si Putinovo Rusko vybírá agresi, územní vpády a zastrašování. Když nemáte žádnou soft power, musíte hrát tvrdě, protože to je to jediné, co můžete dělat, abyste vůbec hráli. Putin se tak snaží prošikanovat na vrchol.
5. Marnost šikanózní mentality
Putinovo Rusko, podobně jako násilník, žije v omylu, že respekt a obdiv lze získat silou. Je to zásadně chybná logika. Logika malého „teroristy“ na pískovišti, který si myslí, že rozkopáváním báboviček si získá oblibu ostatních. Ne, to není cesta.
Pokud si Rusko opravdu přeje být oblíbené a respektované, musí přemýšlet o svém chování. Lásku a respekt si nezískáte okupováním cizích zemí.
Putinovo Rusko by si mělo udělat svůj domácí úkol a zamyslet se samo nad sebou, nad tím, co světu nabízí. Jedině tak přestane být globálním vyděděncem. Cesta vpřed pro Putinův režim ani pro Rusy nespočívá v tom, že budou oslavovat svou totalitní minulost a zahraniční agresi, ale v upřímné snaze sdílet hodnoty civilizovaného světa.
Autor žije ve Spojeném království, kde předsedá místní buňce Konzervativní strany. Pracuje v soukromé poradenské a komunikační agentuře pro obranný průmysl. V Česku vystudoval politologii a mezinárodní vztahy, živil se komunikací a politickým marketingem.
