Nejen evropské politiky vyděsilo minulou středu jasné vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách. Z té hrůzy dokonce v Evropě přestal foukat vítr. Skoro všude po kontinentu. Výkon větrných elektráren klesl z instalovaného výkonu zhruba 280 gigawattů na dvanáct. A spotové ceny na trhu stouply nad 800 eur za megawatthodinu, tedy zhruba nad dvacet tisíc korun. V Německu i Česku, které je se svým západním sousedem silně propojené, přičemž vláda i výrobci plánují ještě zvýšit kapacitu přeshraničního přenosu. A tak se topilo pod každým kotlem, který byl schopný otáčet turbínou. A Česko dodávalo Německu 2,2 GW výkonu, což je, jako bychom jim půjčili Temelín.
Odborníci, zejména ti udržitelní, nám vysvětlili, že se vlastně tolik nestalo a jednodenní výkyv nic neznamená, stabilita sítě nebyla ohrožena a krátkodobé bezvětří s cenami nepohne.
V české sněmovně padlo ve stejný den rozhodnutí, že uhelné elektrárny, které se budou do roka a do dne zavírat, zatím nedostanou šanci na dotace, které by je mohly držet v rezervě pro podobné případy. Přílepek podaný poslancem ODS Ivanem Adamcem jeho autor stáhl, protože prý ministerstvo průmyslu chystá vlastní, zřejmě chytřejší verzi, pro niž chce dosáhnout shody napříč politickým spektrem. Problém je v tom, že prvním, kdo by si pro takové dotace přišel, je Pavel Tykač, kterého nemiluje ani současná vládní koalice, ani Andrej Babiš.
V Německu mezitím zatápěli v dotovaných mazutových elektrárnách, které si postavili právě pro případy bezvětří. Právě ty se staly na řadu hodin tzv. závěrnými elektrárnami určujícími cenu na trhu. Jak vidno, nevyrábějí zrovna lacino ani ve srovnání s plynovkami, natož s uhlím. Zato mají zdaleka nejvyšší emise CO2 ze všech zdrojů. To by ani Donald nevymyslel. Je asi zbytečné připomínat, že plynové elektrárny spalující LNG dovážený z USA či z Kataru jsou podle odborníků zejména úniky metanu a emisemi při přepravě pro klima škodlivější než smradlavé Počerady.
S těmi cenami je to tak nějak podobně. Jeden den ročně s astronomickými cenami cenovou katastrofu nezpůsobí. Nicméně těch dnů s ustřelenými cenami bude přibývat tak, jak budou přibývat větrníky a slunečníky a s tím odstavovány uhelné elektrárny po Evropě v zemích, kde nemají výjimku na dotace, jako třeba Němci a Poláci. A pak to bude horší, protože obchodníci si budou muset započítat riziko cenových skoků do svých prodejních tarifů.
Navíc s přibývajícími větrníky a soláry bude klesat vytížení řiditelných zdrojů energie a jejich ekonomika se tak bude propadat do červených čísel. A jako rezervu je potřebovat budeme. Minulá středa ukázala, že baterie zdaleka nestačí ani na krátké výpadky a vodík je hudbou vzdálené budoucnosti, protože se pořád ekonomicky nevyplatí.
Řiditelné zdroje ani dosud vykoumané způsoby akumulace se bez masivního zvyšování dotací k udržení stability sítě neobejdou. A někdo je musí zaplatit. Můžete hádat, kdo to bude. Tykače si rovnou škrtněte. Platit bude každý. Ať už jako český spotřebitel v regulované části ceny dodávky energie, nebo jako daňový poplatník v Německu, kde tuto část stále dotuje státní rozpočet. Když k tomu přičteme těžko vyvratitelný fakt, že bez čmoudu se to ani pak neobejde, nevypadá tahle politika zrovna udržitelně.
A když nový americký prezident má dva měsíce před nástupem do funkce sepsán dekret o odstoupení od Pařížské dohody a Číňané jsou sice mistři v rozvoji obnovitelných zdrojů, ale uhelných elektráren s životností kolem padesáti let tam přibývá jak u nás hříbků po povodních na Moravě, nevypadá tato politika ani příliš smysluplně. Těch sedm procent světových emisí, které by teoreticky mohla Evropa škrtnout, to opravdu klima nezmění.
A protože to podle všeho, co lze slyšet od nového vedení EU nevypadá, že by se zeleným prorokům, kteří dostali možnost dále určovat směr, mohlo v hlavě rozsvítit, tak si držte peněženky. Pojedeme z kopce.
